Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

Rozhovor

HOME

zpět na seznam


Dagmar Andrtová
Ta pravá hudba je mimo nás

Náhoda či osud tomu chtěly. S paní Dagmar Andrtovou jsme se sešli v magický den 31. října v penzionu, který snad pro vyvážení a nebeskou harmonii nesl název Slunce a který do dušičkové nálady dýchal pastelově teplými tóny. Nad dopoledním šálkem čaje jsme si příjemně popovídali.

Vy jste člověk, který se střídavě objevuje a mizí. Navíc je posluchač vždy zvědavý, jestli až se vynoříte příště, bude vaše hudba podobná té předchozí etapě. Poprvé jste se vlastně vynořila na začátku sedmdesátých let, kdy byl Jiří Tichota nadšen z vaší Pastýřky.
To je opravdu dávno, to bylo v roce 1971.

Tehdy to byl v podstatě “obyčejný folk”. Ty první písničky se formálně nijak nelišily od písniček jiných autorů.
Ano, to je pravda. Ta písnička byla psaná pro mé kamarády, se kterými jsem chodila v Krkonoších do hospody, a vlastně všechny písničky v té době byly pro partu, se kterou jsme užívali volný čas.

Ale přece jen – měla už jste v té době nějaký vztah k folklóru?
Uměla jsme strašně málo lidových písniček a folklór jsem slyšela výhradně z rádia. Teprve později jsem si k němu nacházela intuitivně cestu. Dneska cítím, že je škoda, že jsem třeba už od začátku nemohla bydlet někde na vsi, kde je folklór živou součástí života, což třeba v
dobrém slova smyslu závidím Jurovi Pavlicovi, který z něj bohatě čerpá a tvoří další nadstavbu.

Vy jste původem Východočeška a ještě k tomu z roviny.
To zcela ne. Já mám geny v horách. Z maminčiny strany Orlické hory, z druhé strany Krkonoše.

Ale do školy jste chodila a bydlela jste v Hradci Králové a to je podle mne rovina ukázková.
To je pravda, to je strašlivá rovina. Osud tam moje rodiče zavál. Shodou okolností kousek vedle mne vyrůstala Zuzana Navarová, ale tu vozily v kočárku, když já už byla skoro dospělá. Ale bylo to tak, že rovina mi k srdci moc nepřirostla.

Takže na léto i jindy jste jezdila do kopců?
Ano, nejčastěji jsme jezdili k babičce do Podkrkonoší, do takového trojúhelníku mezi Kuksem, Miletínem a Velichovkami.

Z Miletína byl Erben…
Jistě a samozřejmě to na vás dýchá ze všech těch polí, po kterých kráčíte. Šla jsem a říkala si: tady byla ta Polednice, Klekánice… A ještě shodou okolností nad domem prarodičů je kopeček, který se jmenuje Chotěborky. Je tam asi pět popisných čísel, krásná starobylá fara, nádherná zvonička ze šestnáctého století pokrytá šindelem. A v jednom z těch malých statečků se narodil Dušek, ten z Bertramky. Shodou okolností jsem tam náhodně nedávno zavítala s kamarády – Vláďou Mertou a Janou Lewittovou a byla jsem tak překvapená… Na kopečku nahoře, kde už nejezdí autobus a nic, fara večer zářila do tmy, a zněla z ní krásná vážná hudba a kolem stálo spousta aut. Celé Chotěborky začaly žít kulturním životem, hudbou, schází se tam spousta zajímavých lidí, muzikantů a dalších.

Přirozená řeč hudby

Čím tedy byly ovlivněny vaše hudební kořeny, když v nich folklór neměl nějaké významné postavení?
Ke mně se hudba dostávala doma prakticky jen z rádia. Gramofon jsme neměli. Ale myslím si, že to je jazyk, se kterým jsem se narodila. Když jsem slyšela z rádia nějaké písničky, tak jsem si říkala, že to je jednoduché, že bych to asi uměla taky. Zpívala jsem prý už jako hodně malinká a trvalo mi to asi tak do pěti let. Myslím si, že od těch pěti let jsem se už nijak nevyvinula, ani hude
bně.

Na kytaru jste se učila samoucky?
Náš tatínek byl taky samouk a to na hodně nástrojů, kytaru jsem měli doma. Ale on mne učil na housle, bohužel takovým dost uzurpátorským způsobem, takže jsem jako dítě odmítla na housle hrát, skončilo to domácím rozbrojem a tatínek řekl: Tak nebudeš hrát na nic, když nechceš hrát na housle. Já jsem to vydržela hodně dlouho, až ne gymnáziu ne, protože tam na kytary hráli všichni a my ji navíc měli doma. Tak jsem se s ní zavírala v pokoji a zkoušela a tatínek řekl, že n
ebudu hrát, když jsem kdysi odmítla hrát na housle. No a já naprosto logicky v tom věku řekla, že just jo a tak se ke mně ta kytara dostala.

Čím skončilo to vaše první období na začátku sedmdesátých let?
Já vůbec neměla představu, že budu dělat hudbu. Chtěla jsem dělat kumšt, to jsem věděla od dětství, že se asi na nic jiného nehodím. Ale říkala jsem si, jestli to třeba nebude malování, jako dítě jsem si představovala i tanec… Mě vždycky život někam posunul a já se podle toho zařídila. Moji rodiče chtěli,
abych studovala pedagogickou fakultu. Bude to blízko, prarodiče byli učitelé a řídící školy a podobně. Já jsem to dělat nechtěla, takže jsem po dvou letech vystoupila ze školy, rodičům nic neřekla, sbalila si batoh a odešla do Krkonoš.

Pro mladou prakticky neznámou písničkářku jistě není nejlepší, když pracuje v Peci pod Sněžkou.
Samozřejmě. Jenomže já v té době chtěla být malířkou.

Jenže pak jste se objevila s písničkou Chlapci na tom hornom kopci. V roce 1977 to dostalo cenu kritiků Melodie jako nejlepší singl předchozího roku. To byla dost velká pocta, protože Melodie byla tehdy jediný specializovaný časopis. Byl to tedy i pro mne signál jít a desku si opatřit. Tam je sice Holoubek na straně B - klasická písnička, ale ta titulní už tak moc klasická není. Především způsobem zpěvu. A navíc na mne z ní dýchá ohlas slovenského folklóru a to nejen Jánošikovským tématem.
O tom jsem vůbec nepřemýšlela. Dělala jsem to tak nějak pudově. Písnička vznikla v roce 1975, kdy jsem ještě byla v Krkonoších, ale už jsem tehdy občas vystoupila se Šafránem. Tam mne vzali vlastně kvůli tomu, že Pastýřku jsem natočila v rádiu a potkala se při tom s Jardou Hutkou, který tam taky něco točil. Pak jsme se stali přáteli, začali za mnou jezdit do hor, třeba Hutka a Merta, já s tím měla potíže, protože přijeli vlasáči… Nepřemýšlela jsem o tom, jestli v té písničce nějak je folklór, prostě jsem něco potřebovala vyjádřit. Navíc, když jsem si to zkoušela, tak kamarádi, co na tu chalupu jezdili, říkali: Jak to zpíváš, vždyť je to strašný! A já říkala, že si nemůžu pomoct, že to tak prostě cítím. Když jsem byla pozvaná, abych to nahrála, tak jsem si říkala: Mám to risknout? Nakonec jsem to riskla.

Tehdy, kdy byla hudba mnohem uhlazenější než teď, to asi muselo ve studiu hodně šokovat.
Ano, tehdy se všeobecně zpívalo krásně. Vlastně to ode mne byl trochu skok do jámy lvové. Ale já to tak cítila.

Kompilace, která vám teď má vyjít u Indies, to lidem znovu připomene. Bude obsahovat obě vaše klasické desky a spoustu bonusového materiálu. Kolik jste toho tehdy nahrála?
Několik trvalek pro rozhlas, které ale na dvojalbu nebudou. Dvě desky – jednu v Českých Budějovicích, jednu na Budíkově, ten první singl v roce 1976 a desku Šafránu, kde měl každý několik písniček, ale která byla rozšmelcována a vyšla až po třinácti letech - po revoluci. No a pak jsem natočila několik singlů, jeden je natočený ve Zlíně u Ivo Viktorina a jednu jakoby desku, která nikdy nevyšla, v bytě u Karla Prokeše ve Valašském Meziříčí, takže z té tam budou ukázky. A pak pochopitelně tam bude něco z nahrávek ze živých vystoupení.

Takhle hrej!

Na Chlapcích jste poprvé zpívala zvláštním způsobem, ale to, co bylo pro všechny ještě větším šokem, bylo, jak jste si vytvořila styl hry na kytaru. Přiznám se, že si neumím představit, jak si to člověk vymyslí. Nebyla jste první na světě, kdo přišel na to, že může vyluzovat zvuky kladívkovým úhozem prsty na struny na hmatníku. Ale první jste to použila jako základní jazyk kytary, jako způsob doprovodu. Jak jste to mohla dělat, když při tomto způsobu hry hodně záleží na tom, jak se kytara ozvučí? Jde to zkoušet na akustickou kytaru bez ozvučení?
Neměla jsem žádný přísun informací o tom, jak se dá na kytaru experimentovat. Tehdy neexistovaly žádné videozáznamy, školy hry a podobně. Zhruba ve stejnou dobu prakticky totéž jako jazyk začal používat v Americe Stanley Jordan. Já o něm nevěděla, ale přišlo mi později pozoruhodné, že jsme to objevili zároveň. Ale zase, ono to nebylo nějaké záměrné objevování, prostě mi najednou přišlo do hlavy jako informace: takhle hrej! Když jsem začala zkoušet, nebylo fyzicky opravdu skoro nic slyšet. Slyšela jsem to výhradně v hlavě. Kamarádi, pokud přišli na návštěvu, a já to tehdy pořád cvičila, mi říkali, že to je nezajímavé, neslyšné, ať toho nechám. A já jim říkala, že si nemůžu pomoct, že nejsem svým pánem.

Takže jste intuitivně tušila, že až se to ozvučí, že to z toho poleze…
Já to slyšela v hlavě…

A bylo vám jedno, jestli to někdo někdy uslyší doopravdy?
Ano. O tom jsem vůbec nepřemýšlela. Hudba se stejně ve skutečnosti odehrává někde mimo vás. Někdy máte štěstí, že se toho můžete zúčastnit. A stejně to, co vy dostanete ven, není vůbec to samé, co zní mimo vás a taky ve vás.

Pamatujete se, kdy jste se s tím poprvé objevila před lidmi?
Samozřejmě. V té době jsem vůbec nevystupovala, žila jsme už v Praze a živila se jako uklízečka. Tehdy přišel Jiří Tichota a řekl, že nám ještě s panem Danešem domluvili koncert se Zuzanou Homolovou. Bylo to v rámci FOK, cyklu koncertů vážné hudby a dělalo se to v Martin
ickém paláci. To byla úplně nepředstavitelná nabídka. Byl jste člověk pro režim nepohodlný, který si nemohl zahrát, já osobně jsem byla v zajetí svých problémů, a teď tohle. Vystoupila jsem tam s těmi písničkami, co jsem měla. Na jednu stranu tam přišli třeba Jirka Stivín nebo Pavel Šrut, prostě pár lidí bylo docela nadšených. A pak tam byla kulturní komise, která to sledovala, a zvedla se a zhnuseně a demonstrativně odešla. Já se bála, že to bude mít nějakou dohru pro pořadatele, naštěstí nemělo. Ale musím říci, že od organizátorů to byla statečnost.

Krása je v přírodě

V době kdy jste neúčinkovala – nehledala jste si jinou formu vyjádření? Třeba výtvarnou?
Občas něco nakreslím a snažím se dosáhnout co největší zkratky. Ale je to jako s muzikou – jsou období, kdy něco děláte, a jiné, kdy třeba na dva roky odložím nástroje. Ale v hlavě mi to pracuje pořád dál. Krása je v přírodě, třeba Olda Janota má takovou píseň, kde se zpívá o rozkvétání. Když si to představíte jako obraz, je to, jak strom rozkvétá, za ním
něco rozkvétá a dál a dál, až nakonec rozkvétají hvězdy a vesmír. Když jsem ji poslouchala, tak mne ohromě oslovila, protože jednak v ní vidíte tu krásu všeho kolem a navíc je to další, filosofický rozměr. Když jsem se podívala na grafické znázornění fraktálů, říkala jsem si, že ta píseň je taky o tom. Proto mi je třeba Oldřich Janota nesmírně blízký, když ho poslouchám. Je hloubavý, informace mu přicházejí jakousi boží cestou.

Pamatuji si, že mne tedy oslovilo několik vašich písní inspirovaných východním Slovenskem, Vihorlatem.
Ano, byla jsem na východním Slovensku, mám jednu písničku, která je o tom textově. Aj ženičky. Mě okouzlil jejich prostý příběh života a příběhy, které se mi zdály velmi silné. Jedna z těch žen, se kterými jsem se setkala, potom pracovala na polích a jeden blesk, jedna motyčka a konec…

Teď jste vlastně předvedla něco, co jsem tam objevil při svých návštěvách já. Oni mají jakousi dvojí intonaci. když se jen tak povídá, je to jazyk košatý a melodicky oblý, takové to hútorení, které člověk může poslouchat jen pro krásu zvuku. A pak přijde důležitý okamžik, kdy se sděluje něco zásadního a najednou to je tím nejprostším způsobem, melodie slova v jedné výši.
Hmm… Ano.

Těm na stejné vlně

Kromě toho, že máte svůj kytarový jazyk, svůj tvárný způsob zpěvu, dostala jste se k tomu, že jste si vytvořila i svůj kompoziční tvar, vzdálený od onoho pravidelného – sloky, refrén – ale přitom ho nějak záhadně ctící. Není to nahodilost a schválnost - jakoby pravidelnost byla v jiných vrstvách. V ústrojnosti proporcí. V současné době se to objevuje v modernější části muziky stále častěji. Na druhé straně by mne zajímalo, nakolik zůstala vaše muzika sdělná tam, kde vašemu textu nerozuměli. Musí se jim nejdřív vysvětlit, o čem to je?
Já bych začala v Česku. Když jsem začala, nebylo moc lidí, kteří by mi porozuměli. Ale postupem doby se to změnilo. Jako by k tomu doba nazrávala a teď už to je prakticky jednoduchý, přirozený tvar. Jako by vývoj hudby šel tím směrem, takže teď už se nad tím není nutné pozastavovat. Když jsem měla možnost dostat se do zahraničí, překvapilo mne, že jsem nemusela vysvětlovat nic. Měla jsem přitom možnost hrát nejen po Evropě, ale i třeba před Eskymákem, který žije v Grónsku a opravdu se dívá z domu na velryby, a kromě toho je sám vynikajícím písničkářem. Nebo v Japonsku. A vím, že mou muziku hráli Indům, dostala jsem e-mail. Nikdy nepotřebuji vysvětlení. Zřejmě jsou to písničky, které jsou sdělitelné každému člověku, pokud se jim otevře a bude na té správné vlně.

Možná, že Čechům v pochopení bránilo i to, že si to příliš intelektualizovali.
To přitom vůbec intelektuální záležitost není.

Přestože třeba některé texty na albu Voliéra jsou v podstatě cizelovanými básněmi, tedy výkony intelektuálními? Mám na mysli třeba pojídání beránka. Já vaši spolupráci s Radimem Hladíkem zažil i v koncertním provedení. Na desce mi připadá, že ten koncertní dialog byl živější, zajímavější.
Když jste spolu na pódiu, tak tam samozřejmě dochází k rozvíjení myšlenek, k napojení se na společnou vlnu. Ta deska se točila tak, že byl každý ve studiu zvlášť. Posoudit to nemohu, protože jsem to vytvořila. Navíc já neposlouchám své nahrávky, pokud nemusím. A to pak trpím.

Praha není pro mne

Jak jste se octla z Prahy v Pyšelích?
Vašek Koubek měl kamarády, kteří tam měli domek a chtěli do Prahy. Já chtěla zase z Prahy, protože mně velkoměsto prostě nevyhovuje, tak jsme to vyměnili. Vývoj v mém osobním životě později ukázal, že to bylo velmi šťastné řešení.

V Pyšelích bydlí ještě Honza Spálený, setkáváte se?
Samozřejmě. Chodíme nakupovat do stejného krámu. Ale on tam bydlí mnohem déle, už asi dvacet let. My jsme tam od roku 1988.

Když se Karel Plíhal odstěhoval na venkov, tak si u sousedů šplhnul ne tím, že je muzikant, ale tím, že dal do pořádku zahradu. Jak vy?
Kdyby bylo na mě, měla bych divokou zahradu, ale protože bydlím se synem a maminkou, a moje maminka má ráda krásnou zahradu, tak máme nízký trávník. Maminka vyhrabává, pečuje, krášlí. Je to upravená zahrada. Pro mě je kontakt s přírodu něčím naprosto důležitým, bez čeho se nedokážu obejít. Naučila jsme se vnímat spoustu detailů, prožít mnoho zážitků na pár metrech a na místech, kde už jsem mnohokrát byla.

Teď jste zase měla období, kdy jste téměř nevystupovala.
Mně život přináší nějaké úkoly, které musíte dořešit, dokončit. Pak teprve můžete jít dál. Hudba pro mne není v té chvíli prvořadá. Teď jsem jela vlakem a říkala jsme si: ano, takhle uhání můj život. Když se dívám na stromy, jak se míhají kolem oken, tak to jsou ty všednodenní záležitosti. Obj
eví se, mizí, strašně rychle. Jenže z okna vidíte i to vzdálenější, co se pohybuje pomalu. A pak třeba ty kopce na horizontu, to dlouhodobé v životě. Světélko, něco, co ve vás drží napjatou šňůru. To je muzika, ale nejenom muzika. Způsob vnímání. Občas dostanete nějaký dar nebo výzvu. Písničky, které dělám v poslední době, jsou obyčejné, nejsou nijak složitě strukturované. Když jsem je psala, psala jsem je tak, aby pro mne byly léčivé. A přitom jsem nemyslela vůbec na sebe. Chtěla jsem, aby byly léčivé i pro někoho jiného. Na sobě jsem je jen zkoušela. Nevím, jsou-li všechny vhodné k uveřejnění.

Klíček k další bráně

Slyšel jsem o vás od Karla Diepolda, že jste se naučila zpívat alikvótní tóny. Jak?
To taky přišlo. Jela jsem z Německa, kde jsem asi měsíc spolupracovala s jedním divadlem, a ve vlaku jsem si přečetla v novinách, že nahoře v Míčovně na Hradě jsou tibetští mniši a dělají tam mandalu. A nějaký hlásek ve mně říkal: Jdi tam! Já se málokdy někam vypravím, ale tenkrát jsem nechala kufry v úschovně a
šla. Bylo tam moc lidí, novináři, celebrity, prakticky se nešlo dostat do jejich blízkosti. Ale nakonec, když tu mandalu rozbourávali, tak ti lidé odešli, protože předpokládali, že teď už ji jen půjdou vysypat do Vltavy. A já tam zůstala sama s nimi, těsně vedle nich. A ti čtyři mniši začali zpívat. A já stála a říkala si: já to znám, já to přece znám! Asi se to ke mně dostalo nějakou stopou v genech, ale bylo to ve mně a najednou se mi to otevřelo, jako okno v počítači. Já to znám, už jsem to někdy dělala, už jsem takhle zpívala! A tak jsem sedla do vlaku a jela domů, a tak nějak vnitřně si zpívala a najednou se mi to ozvalo. Zazněla mi alikvota a já pochopila, jak úžasně to masíruje hemisféry. Nádherně! Ale nejen to… Zase je to klíček k nějaké další bráně. Takže takhle jsem k tomu přišla.

Takže za jak dlouho od doby, kdy jste to slyšela, jste sama dokázala zpívat alikvotní tón?
Asi tak za čtyři hodiny. Já si myslím, že pro lidi, kteří tráví dlouhé hodiny v přírodě, jezdí třeba se saněmi a mají k dispozici nějaký primitivní nástroj, který alikvotní tóny vyrábí, je to přirozené. Co mají dělat celé hodiny? Pokoušejí se zpívat, spojit se se svým nástrojem.

Když folk začínal, byla písničkářka žena spíš výjimkou. Ve světě i u nás. Když se podíváte na současnou scénu, jako by nejvíc o světě vypovídaly ženy Morisett, Amos, Vega… Navarová, Bittová, Radůza, Milcová, Kabelková. Je to tak, že mužský svět to zásadní vypověděl, nebo tak, že se do popředí dostávají témata, která lépe sdělí žena? Nechci, abyste to nějak analyzovala, ale zajímá mne, jestli jste si toho všimla.
Nevím, říká se, že ženy mají zvýšenou citlivost, možná mají více i intuici. Ale znám i muže, kteří mají intuice spoustu. Snad jsou ženy v hudbě méně agresivní. Ale já si myslím, že každý člověk má v sobě muže i ženu. Někdy převáží to, jindy ono.

Koncerty

Teď vám vyjde dvojalbum, začala jste jezdit hrát – jak často?
Tak akorát. Jsem spokojená, když mohu hrát tak, aby každé vystoupení bylo pravdivé v tom, že budu v sobě mít dostatek energie, síly, chut
i.

Hrajete už i své nové písničky?
Střídám to. Hraju ty nejstarší, ty experimentální, i ty, které ještě nevyšly.

Říkáte ještě. Počítáte tedy s tím, že vyjdou?
Já jsem vždycky trochu pomalá a chtěla bych to nechat uzrát a vyzkoušet je po klubech.

Jezdíte se svým zvukařem?
Ne. Kdepak. Já to mám tak překvapivě jednoduché, že mne ozvučí místní. Ale trvalo mi roky, nežli jsem na to přišla. Řeknu jen: mono, panoráma a korekce rovně. A tam, kde třeba vůbec nemají zvukaře, mi stačí dobré kombo. Jezdím vlaky, je to lepší než smradit na dálnici a ta cesta má svůj smysl.

Poděkoval jsme za rozhovor a popřál paní Andrtové hezkou cestu vlakem z Brna do Nového Města nad Metují. Vyšel jsem do pošmourného města, a vrstvou mraků prosvítalo slunce. Byl docela příjemný den, za pár hodin měl začít keltský nový rok a mně se zdálo, že zrovna dnes příroda dokáže mluvit k těm, kdo dokáží naslouchat. A moc jsem se těšil na dvojalbum Dáši Andrtové.

Jiří moravský Brabec

zpět na seznam rozhovorů

HOME

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.