Äl Jawala: Nakonec stejně všichni tančí

Äl Jawala, jeden z největších objevů poslední doby na poli world music, odehrála koncem listopadu svůj premiérový koncert v Praze. V rámci 31. Mezinárodního jazzového festivalu nadchla vyprodanou Redutu. Časopis FOLK&COUNTRY je jediný v České republice, komu skupina poskytla rozhovor. Povídali jsme si s kapelnicí a skvělou saxofonistkou Steffi Schimmer.

Co vás vlastně přivedlo k nápadu zkombinovat tolik různých hudebních vlivů (Äl Jawala hraje směs balkánské a cikánské hudby a balí ji do tanečního groove, pozn.aut.)?

Ono se to vlastně stalo náhodou. Když jsme se poprvé setkali v létě 2000, prostě nás bavilo spolu hrát, jamovat. Já jsem se zrovna vrátila z Francie, kde jsem potkala mnoho vynikajících cikánských muzikantů. Krischan (druhý saxofonista) byl také silně ovlivněn orientálními harmoniemi a postupy, Markus (perkuse) a Pelli (Daniel Pellegrini, perkuse a didgeridoo) si libovali v tureckých a vůbec orientálních rytmech. Naše první jamy tedy byly velmi orientální, ale už během prvního roku jsme získávali i širší záběr. Dotýkali jsme se jazzu, někdy jsme hráli vysloveně orientální hudbu. Zaměření na Balkán přišlo až později.

Často si tuhle otázku klademe. Naše složení opravdu není zrovna typické. V počátcích jsme dokonce neměli ani basu – v prvních čtyřech letech jsme hráli v sestavě dva saxofony, dvoje perkuse. První změna tedy přišla s Danielem, který hraje na šestistrannou basu. Naší hudbu posunul o stupeň výš, přinesl nové harmonie. Každopádně k těm zpěvům – my nejsme kapela pro frontmana. V kapele má každý svou roli, každý je vynikající instrumentalista, každý je v některých momentech frontman. Zkoušeli jsme nedávno s nějakými zpěváky, ale ti se většinou věnovali beatboxu. Dokážeme si představit, že budeme hrát s vokály, ale víc na abstraktní úrovni. Hlas by byl prostě dalším nástrojem.

Já bych neřekla, že vedu kapelu. Jsem na stejné úrovni, jako všichni ostatní v kapele. Ale mám s tím legrační zážitky. Kolikrát někdo přijde a řekne mi – Hraješ fakt dobře, na ženskou. Dokážeš si představit, že by někdy přišli za chlapem a řekli mu – Hraješ fakt dobře, na chlapa? Byl by to kompliment? Ve škole to mám stejný. Jsem v posledním ročníku, studuju jazz, a jsme v ročníku jediné dvě ženy, které studují nějaký nástroj. Pravda, zpěvaček je víc, ale instrumentalistky jsme dvě. Přitom všude na světě je slovo hudba ženského rodu.

Nejlepší zážitky v tomhle směru mám opravdu z balkánských zemí. Jendou jme měli zvukovou zkoušku v klubu, kde jsme měli pozdě večer vystupovat. Byl to velký venkovní bar vedle národního divadla. Naše zvukovka končila přesně v době, kdy zaměstnanci divadla odcházeli z práce domů. Když mě slyšeli a viděli hrát na saxofon, počkali na konec zkoušky, pak přišel aplaus a objednávky. Whisky, pivo… přišlo jim to neuvěřitelný, že by tohle mohla hrát ženská. A přestože jsem hodně kritická k tomu, jak se v těchto zemích chovají k ženám – obzvlášť Bulharsko je v tom příšerný – nikdy jsem neměla jakýkoli problém nebo nepříjemný zážitek. Naopak.

To by byl nekonečný seznam skvělých muzikantů. Chceme prostě společně růst a pilovat naší muziku. A rozšířit náš rádius – už teď nejsme lokální kapela, každý měsíc najezdíme spoustu kilometrů za koncerty. Chceme dosáhnout takového stupně profesionality, že bychom mohli vyjet třeba na několikatýdenní šňůru. A je jedno, jak velké koncerty to budou. Umíme hrát pro stovku lidí nebo jako minulý týden pro čtyři tisíce. Je to vlastně stejné, i když já osobně mám ráda velká pódia. Dělá nám radost, když můžeme naši hudbu šířit mezi víc a víc lidí.

To je velmi dobrý popis, přesně tak i já vnímám náš hudební vývoj. Na Lost in Manele se posouváme v množství výrazů a barev, v různých atmosférách. Všechna dosavadní alba byla hodně založena na tradičních motivech – vzali jsme třeba nějakou tradiční makedonskou melodii a kolem ní vystavěli skladbu. Na Lost in Manele jsou již všechny skladby výhradně naše autorské. Jasně, najdeš tam motivy tradiční hudby, ale to je dáno naším stylem.

(smích) To se zrovna budeme vracet z turné po Austrálii. Nebo po jižní Americe? Teď nevím. Doufám, že budeme pořád spolu a že mezi námi bude pořád stejná energie, jako dosud. To je totiž naše největší síla. Potkali jsme se jako přátelé a jsme jimi pořád.

Bylo to především velké překvapení. Upřímně řečeno dost nesnáším ten soutěživý rozměr hudby – více, lépe, rychleji… Když jsme se o té soutěži dozvěděli, říkali jsme si – soutěž? Zapomeňte na to. Nemám ráda ten koncept soutěžení v hudbě. Takže jsme to ignorovali. Ale pak se na nás obrátili někteří organizátoři, pro nějž jsme už kdysi hráli, a prostě nás ukecali. Nejvíc jsme asi slyšeli na argument, že tím pomůžeme zviditelnit náš žánr jako takový. Přece jen je to nekomerční hudba a potřebuje propagaci. Nakonec se zúčastnilo zhruba 700 kapel, které se nejprve potkaly v regionálních předkolech a potom ve finále v Dortmundu. Něco jako vaše Zahrada. No a tam jsme vyhráli. Hodně nás to překvapilo. A jestli nám ta cena pomohla? Ano. Společnost tak bohužel funguje – musíš ukázat, co už jsi dokázal. A my můžeme říct – byla to velká soutěž a my jsme jí vyhráli. Navíc celá soutěž měla výborné mediální pokrytí, což nám taky pomohlo.

Petr Sedláček
Folk & Country 1/2008

HOME