Se třemi členy skupiny Koňaboj jsem usedl na zahrádce jedné vyškovské restaurace na okraji náměstí. Společnost mi dělali kapelník a sólový kytarista David Řehák, zpěvačka a doprovodná kytaristka Jiřina Šmukařová a zpěvák a kontrabasista Tomáš Béza. Začal jsem se ptát od Adama.

Kdy kde a jak Koňaboj vznikl?
David: Vznikl vloni asi tak v srpnu. Vznikla mezera – nikde se nehrálo a tak jsem zabrousil na pár folklorních akcí s Dúbravěnkou, což je cimbálka, ve které hraje tady Tomáš, a která má zkušebnu kousek od nás. A některé ty lidovky se mi moc líbily, nejvíc Kebych byla jahodú, a jelikož jsem v té době hrál ve Věcičkách s Jiřkou, tak jsem za ní došel, že bychom mohli něco zkusit udělat. Ona ve folklóru hrála, zpívala a tančila asi od třinácti let. Tak jsme to zkusili na jednu kytaru, pak na dvě… O něco později jsme pak hráli s Věcičkama na festivalu Mořický tulák, a když byla pauza, tak jsme nabídli, že něco zahrajeme spolu. Lidem se to líbilo, hodně tleskali a křičeli “Ještě”a my jsme řekli, že nic víc nemáme, že to jen zkoušíme. A tak jsme zkoušeli dál a začali postupně nabírat lidi. Vzpomněli jsme si na Tomáše, který dělá folklór také už dlouhou dobu a krom zpěvu umí hrát i na kontrabas, já jsem v té době už asi tři a půl roku hrál rock s Martinem, to je baskytarista a spolupráce s ním mi sedí - a to byl základ. Tak se nám zároveň stalo, že se nám v kapele setkal kontrabas s baskytarou. Ten kontrabas hraný smyčcem jsem tam chtěl, aby hrál spíš ve výškách, dal jsem mu přednost před čelem pro barvu tónů.
Tomáš: Čelo má takovou vtíravější až škrkavou barvu.

Je tam víc slyšet vyšší alikvótní tóny…
David: Přesně. Takže jsme si řekli, že když už máme tyhle nástroje: baskytara, kytara, kontrabas, který tam navozuje představu smyčců, tak to už chce klasické obsazení, tedy bicí. Shánět bubeníka ve Vyškově byl trochu problém, ale nakonec jsme ho sehnali, Karel je proti nám starší ročník, ale to je možná i lepší. No a potom už jsme jen hledali nějaký melodický nástroj nahoru, takže nakonec z toho byly flétny a Dáša, která na ně učí. A sestava byla hotová.

Loni jste ještě vy, Davide a Jiřino, společně s Martinem hráli s Josefem Čápem ve folkových Věcičkách, které mne mile překvapily loni na konkursu. Fungují ještě?
Jiřina: Skončily letos po prvním kole Porty ve Vyškově. Řekněme to krátce tak, že to kolo Koňaboj vyhrál a to byla u Pepy ta poslední kapka, pak pohár přetekl.
David: Tento víkend donatáčely Věcičky své první a poslední album. On ten problém v kapele byl trošku i před tím. Ve Věcičkách se setkaly dvě výrazné osobnosti – Pepa Čáp a já. A znáte to, dva kohouti na jednom smetišti…

Vy máte na folklór ideální hlas. Znělý, čistý, rovný, nepoužíváte vibrato.
Jiřina: Taky se mi někdy stane, že se tam vibrato objeví. (smích) Ale většinou je to bez něj.

Poslouchá někdo z vás folklór systematičtěji, zabývá se jím?
Jiřina: Byla jsem k tomu vedena se sestrami odmala. Když jsme s rodiči někam jely, zpívaly jsme v autě, abychom nezlobily, aby nám nebylo špatně, aby cesta líp utíkala a tak… Když jsem poprvé viděla soubor Tatran, tak mne to strašně uchvátilo a bylo jasno.
Tomáš: Já v té Dúbravěnce pořád hraju. Některé písničky skenujeme z jejího repertoáru. A máme dost zmapovaný moravský folklór – slovácko, zvlášť horňácko.
David: Oni dva jsou v kapele ta folklorní větev.

Váš název je citace z folklóru. Já sa koňa bojím. Nakolik lpíte na tom, že jde o citaci z moravské lidové Už je ráno, nikoliv z obecně asi známější Pod našima okny?
Jiřina: Už je ráno, už je deň byla vlastně po písničce Kebych byla jahodú hned druhou, kterou jsme dělali. Ta druhá varianta nás ani nenapadla.
Tomáš: Nenapadla, ale je možná.
David: Abych se přiznal, mně napadla okamžitě, jakmile Jiřka tu písničku přinesla. Koukám na text a říkám: To je jasný, to je Pod našima okny. A ona: Ale ne, to je úplně jiná melodie! No, prostě já jsem ten, co přišel od toho deathmetalu. (smích)

Jak si vybíráte repertoár?
Tomáš: Máme nějaké ty sbírky – Sušila, Bartoše, a sledujeme i současné cimbálovky.
Jiřina: Mladí lidé, pokud folklór nesledují, ji třeba ani neznají, i když to je dost známá písnička. Podobně neznají ani velmi známé lidové písničky slovenské.

S harmonizací lidovek je to složitější – v tom Sušilovi žádná není. Čili spíš vycházíte z nějaké nahrávky?
Jiřina: V podstatě ano. Zkoušeli jsme i hledat ve zpěvnících, ale...
David: …na takové nápěvy ze Sušila se dá napasovat patero různých akordů a vznikne vám tak pět odlišných písniček. A která je teď ta “správná”?

Když si trochu zateoretizujeme, tak zpěvnost východní poloviny Moravy, včetně vašeho oblíbeného Horňácka byla založena na jiných základech než zpěvnost v Čechách. Na dvanácti taktech se třikrát moduluje, hudba víc vychází z textu, je v ní víc nepravidelností. Jak to diskutujete?
Tomáš: My jsme se právě nechtěli moc pouštět do takových teoretických problémů. Když je písnička v podání nějakých lidových kapel harmonicky jasná, tak do ní jdeme, snažíme se harmonii moc neměnit.
Jiřina: Zachovat původní tvář, nedělat z toho něco jiného.

Jak postupujete při instrumentaci?
David: Jiřka přinese akordy a text a přehraje mi to. Já ten původní tvar vlastně ani neznám, takže se tím nenechám ovlivnit. Poslechnu si to, a přemýšlím, jak to udělat bigbítově. Najednou se ten tvar nějak objeví, vzniknou v něm místa, kde můžou krásně vyštěknout flétna, kytara nebo i zpěvy, nebo zacinkat bicí a už vyloženě vzniká rocková struktura, se kterou přijdu na zkoušku. Mám vymyšlené kytary a celkový tvar. A teď se přidají ostatní. Někdy bubeník navrhne do nějaké mezihry jiný rytmus a to zase způsobí změnu v kytaře. Třeba písnička Padalo jabĺčko nás inspirovala k tomu, že celá první sloka je jenom neustále opakovaný jeden akord, ke kterému můj kytarový riff naznačuje nějaké melodické pozice, a tak vytváří podbarvení a prostor pro zpěv. Teprve až potom se projeví harmonie.

Takže na ostatní nástroje si to dotváříte každý sám?
Tomáš: Převážně to dělá David, ale prostor máme.

Zatím jsem vás vždycky slyšel na nějaké přehlídce. Mohli jste se představit ve čtyřech skladbách. To je ovšem něco jiného, než odehrát vlastní vystoupení. Kolik máte repertoáru?
David: Tak hodinu a půl. Asi dvacet věcí.
Tomáš: Nejsme příznivci statistik, ale statisticky vzato v průměru děláme co čtrnáct dní jednu písničku. A jedna je lepší než druhá. (smích)

Lidové písničky nectí svou délkou pravidla populární hudby. Jsou některé, kde není za minutu už co řešit, jiné mají spoustu slok a hrály by se víc než deset minut. Jak se s tím vypořádáváte?
David: Taky někdy z písničky, která má dvě sloky po dvou řádcích uděláme čtyřminutovou kompozici. To se nám stalo například u písně Z rána rosénka studená, což je taky horňácká.
Tomáš: Ale všeobecně spíš zkracujeme, než abychom dohledávali další sloky.
David: Uvažujeme, co je pro posluchače lepší, a většinou to znamená zkrátit třeba dvanáct slok na osm, které potom dokážou posluchače nejvíce oslovit. Samozřejmě, že dbáme, aby tím nedošlo ke změně významu textu.

Už jste mi vysvětlili, jak jste došli k spojení baskytary a kontrabasu. Znáte někoho jiného, kdo by to používal, než Koňaboj?
David: Asi ne. Ale u velkých projektů, jako je třeba Roxette nebo Springsteen jsou třeba zdvojené basy nebo zdvojené bicí. Ale basu a kontrabas asi ne. Nám se v hlavě honila i otázka přejít na čelo, ale když jsme s Tomášem sehnali elektrický snímač na basu, najednou měla takový čelovský zvuk a nám se to nelíbilo. Tak jsme se stáhli zpátky. A pak Tomáš prohodil: “A ono taky u toho sedět, to nevypadá na pódiu dobře.” Je ovšem pravda, že když jsme Tomáše oslovili, nenapadlo nás, že by tam mohl být kontrabas, ale že zná výborně folklor a výborně zpívá.

To je další vaše specialita – pódiový tvar. Vy jste tak napůl krojovaní. Myslím tím valašské košule. Docela mne překvapilo, že to není potisk, ale opravdová modrá výšivka.
Jiřina: Ty jsme vyšívaly s holkama u nás v souboru, a protože jsme pod vysokou školou, byla možnost si je vypůjčit.
David: Takže i přesto, že máme polovinu písní z Horňácka, tak nosíme prostě valašské košile.

Já to beru tak, že se nemůžete převlíkat podle toho, odkud zrovna hrajete písničku. Existují vlastně tři základní cesty, jak interpretovat folklor – autenticky, stylizovaně nebo se jím nechat inspirovat v jiném tvarosloví.
David: My jsme chtěli tím oblečením vyjádřit naše vnímání té hudby. Proto džíny jako symbol rocku a dnešního světa a folklorní košile jako lidová písnička.
Tomáš: A k těm džínám by se nehodil nějaký silně zdobený kroj, takže to vyšlo na valašské košile.

Co vám přináší hraní pod vysokou vojenskou školou, kromě zkušebny?
David: Ono se řekne jenom zkušebna. Ale mít perfektně zabezpečenou zkušebnu, kterou vám nikdo nevykrade, to je důležité. Nafasovali jsme i nějaký materiál, takže třeba nemusíme přetahovat bicí. Jsou to sice klasické staré české Amati, ale dobře, že jsou. Máme tam i nějaké odposlechy, ale postupně se dovybavujeme vlastním materiálem.
Tomáš: Na koncertech si můžete všimnout, že třeba kontrabas má dole u bodce ještě dvanáctimístné skladové číslo materiálu.

Kapela musí hrát, aby šla dopředu. Kolik máte hraní?
David: Snažili jsme se dostat na festivaly, což šlo vlastně jen jako soutěžní kapela. Vyšla nám Porta, Zahrada, Mohelnický dostavník. Dostali jsme pozvánku na Setkání na Konopiště, což jsme moc rádi, a intervenovali jsme na dalších festivalech, někam nás vzali. Hrajeme třeba v Telči. Prostě jsem volal, mailoval, přesvědčoval a všem namlouval, že jsme opravdu dobří.
Tomáš: O Davidovi se ví, že je skromný člověk.
David: Ne, prostě když si za něčím stojím, tak pro to dělám, co můžu.

Takže líná huba, holé neštěstí. Na Zahradě se vám docela atypicky povedlo uspět už v prvním roce své existence. Proč si myslíte, že se vám to povedlo?
David: Když jde o to zahrát čtyři písničky, musíte diváka zaujmout, musí to být trošku show. Můžete hrát čistě, mít nádherné hlasy, chytrou a propracovanou muziku, může to být muzikantsky pozoruhodné, ale když nezaujmete diváky, tak to nepomůže. Musíte se snažit odlišit.

Nebojíte se ale, že po úspěchu Čechomoru, Benedikty či vašem bude neustále přibývat kapel s rockovým nábojem, které budou z folklóru vycházet, takže ten punc originality pomine?
Tomáš: Ono to asi vyzní blbě, ale mně osobně by to těšilo. Ve folklóru je tolik zajímavých písniček.
David: Ano, je to teď jistá vlna, která zatím netrvá příliš dlouho. My jsme o tom nedávno vedli v kapele obrovskou debatu, kde jsem použil slova, že to je komerční. Tomáš se mi snažil oponovat, ale on je to fakt. To slovo komerční má takový hanlivý význam, protože to pro lidi znamená, že něco je děláno proto, aby se to prodávalo. Komerční ale není špatné slovo, znamená, to, za co jsou lidi ochotni zaplatit, co se lidem líbí. Tady se to líbí obrovskému spektru lidí, my jsme se dívali, kdo nám házel hlasy. Od malých dětí, které nedosáhly na pódium, až po starší lidi.
Tomáš: Samozřejmě ale nebyl účel postavit komerční kapelu.
David: Účel ne, ale prostě se to líbí.
Tomáš: Ani jsme dokonce takové Čechomory neměli naposlouchané. Prostě jsme se sešli a vzniklo to přirozeně.
David: Ale bude to mít pochopitelně dopad, že spousta lidí nás k nim začne volně řadit.

Člověk jim to nemůže zazlívat. Jakkoliv se všichni posmíváme řazení do škatulek, všichni se ho dopouštíme, abychom se ze světa nezbláznili. Řadíme přitom věci k sobě dost povrchně – máš cimbál? Tak to budeš folklór. Přestože třeba některé Pavlicovy, Lapčíkové či Štruncovy kompozice nemají s tvarem lidovek moc společného. Hraješ rockové úpravy lidovek? Tak to patříš do škatulky s Čechomorem.
Tomáš: Když nám Jirka Pavlica křtil demosnímek, říkal, že to budeme mít v tomhle ohledu těžké.

Máte pocti, že to musíte nějak vysvětlovat?
David: Naše vysvětlovací technika je v tom, že si stoupneme na pódium a začneme hrát. Lidi si to přeberou.

Projevilo se nějak, že jste vyhráli Krtečka?
David: Ve vystoupeních ne. Ale mělo to přínos v tom, že jsme si řekli, že je třeba natočit a vydat klasické CD. Já jsem začal shánět sponzory, napsal jsem do Velkopopovického pivovaru, protože vím, že sponzorují folkové festivaly, a oni nás pozvali na jednání. Než jsme tam dojeli, volal Jupp, že nám jako vítězům Honza Friedl daroval týden nahrávání ve studiu ve Vyšším Brodě. Očička se nám rozsvítila, i když víme, že týden by nám nestačil. Ale od Kozla jsme dostali přislíbení dalšího týdne, takže základ máme. Teď ještě sháníme zapůjčení nějakých aparátů. U Indies nám během pár týdnů vyjde na takové kompilační desce kapel, které se zabývají folklórem, písnička Stojí Kača - Žal. Bude tam např. Hradišťan, Benedikta, Neboysa a další.

Kdy chcete točit?
David: Chtěli bychom říjen, nebo listopad. V lednu už to musí být hotové, aby to stihlo vyjít ještě než začnou zase letní festivaly.

Zkoušeli jste vystoupit na folklorní přehlídce?
Jiřina: Ještě ne. Měli jsme zálusk na Horňácké slavnosti.
Tomáš: To by byla zkouška ohněm.
Jiřina: Asi by nás starší folkloristi nepřijali, ale mladší snad ano.
Tomáš: Já vím, že tam nemají třeba rádi ani Mirka Minkse a jeho kapelu. Je otázka jak by reagovali na naše úpravy. Třeba u některých horňáckých písniček je typický sedlácký doprovod stylu dúvaj. Takové ty klasické smyky. Já jsem byl zvědavý, jak takovou písničku David udělá na kytaru a když jsem to slyšel poprvé, tak mi ten rytmus kytary připadal hrozný. Když jsem to naposlouchal, tak jsem musel přiznat, že to má něco do sebe.
David: Dúvaj má výhodu, že ho můžete přepsat do tří i čtyřčtvrťového rytmu. My navíc dost pracujeme i s tempem.
Jiřina: Třeba Svatební ze Strání byly původně takové hodně táhlé. A v našem podání patří k našim rychlejším písničkám.

Jak se vypořádáváte s nářečím?
Jiřina: Snažíme se ho dodržovat. Třeba v Horňáckých takové to “l” co zní jako “v”, třeba “puakaua”.
David: Kdybyste si poslechl jenom zpěv, tak nepoznáte, že to není folklorní interpretace.

A co rytmy? Zdá se, že lidi jsou znuděni klasickými čtyřčtvrťovými a tříčtvrťovými rytmy a stále častěji se objevují exotické liché rytmy nebo rytmická vybočení. Co vy s tím?
David: My to neřešíme, necháme se vést tou písničkou, nesnažíme se ji narvat do nějakého rytmu. On ten folklór z východu Moravy nebo Slovenska ty nepravidelnosti prostě má. Kupříkladu písnička Husári, husári začne normálně předehrou čtyřčtvrťově, pak je tam krátký dvoučtvrťový úsek a pak se točí 5/4, 4/4. Prostě nezkracujeme ani neprodlužujeme to, co písnička potřebuje. Máme víc písniček s takovými nepravidelnými takty.
Tomáš: David je takový muzikantský pedant. On si to všechno analyzuje, dokáže rozebrat a napočítat. My s Jiřkou mu pak řekneme pocitově, jestli je to dobré nebo ne. Myslím, že to je u nás takový dobrý filtr. Jinak já si myslím, že doba se zrychluje a potřebuje rytmus. Zrychluje se i interpretace folklóru. Z takové tááááhlé dolňácké už jsou lidi nervózní, chtějí ji prostě ve větším tempu.
Jiřina: Máme zkušenosti, že lidi chtějí poslouchat na festivalech většinou rychlejší písničky. Tak jim je hrajeme. Na CD je to něco jiné, tam budou rychlé a pomalé tak jedna ku jedné.
David: Tam si lidi většinou chtějí poslechnout i něco líbeznějšího, na pódiu chtějí temperament.

Poděkoval jsem za rozhovor, popřál hodně úspěchů a vyrazil k domovu. Chcete-li o kapele vědět víc, navštivte jejich webové stránky: www.konaboj.com, kde se dozvíte, že kapelu tvoří Kromě Davida Řeháka, Jiřiny Šmukařové a Tomáše Bézy baskytarista Martin Straka, Karel Dufek na bicí a flétnistka a zpěvačka Dagmar Bukvaldová. Najdete tam i kde a kdy kapela hraje a texty písniček či hudební ukázky a fotografie.

Jiří moravský Brabec

HOME