Tichá sdělení

Zhasni – Je to tak nutný…, Zhasni vlastním nákladem, 2009, celkový čas: 39:33

Novoborská skupina Zhasni má vlastně dvě tváře. Ta první a pro mne důležitější, je křehce akustická. Tak většinou hrají (kytara či dvě kytary, housle plus případně klávesy či cello), dva mužské a jeden ženský hlas či dva. Na druhé straně jsem je i naživo už zažil i s bicími a baskytarou, a mnohé písně na svém prvním oficiálním albu zaznamenali právě takto. Zhasni jsou autorsky především Michal Vaněk (též známý jako písničkář, na desce piáno a zpěv) a Kuba Horák (jinak vedoucí textové dílny u Slávka Janouška, na desce kytary a zpěv). Ale něco připíše i Michalova žena Irena Vaňková (na desce piáno, housle, zpěv), Kubovi zase občas dodá melodii brácha, jeden text je od Lady Hiclové z textařské dílny a podíváte-li se na autorství podrobněji, zjistíte, že z autorského úhlavního tria dokáže každý napsat písničku sám, nebo s kterýmkoli kolegou. To se pak dosahuje autorské pestrosti… Kromě tohoto tria je posledním stabilním členem skupiny cellistka a zpěvačka Jana Jiránková. Z hostů na albu stojí za zvláštní pozornost Karel Markytán z AG Fleku, hrající v deseti písních ze čtrnácti a navíc producent alba, asi především díky jemu se objevili další zkušení muzikanti Pavel Březina (zejména všelijaké klávesy) a Roland Kašper (baskytara, kytara). Bicí pak s citem přidal od Žambochů půjčený Jiří Nedavaška a došlo i na drobné hostování dalších východomoravanů – Lucie Redlová, Jan Žamboch. Určitě nejen proto, že se nahrávalo ve Zlíně (a míchalo u Miloše Makovského v Brně), ale prostě jako doklad, že kolem Textařské dílny vznikla silně propojená komunita dobrých muzikantů. Zhasni jsou jednou z mála současných folkových skupin, které na silnou konkurenci kapel posilujících energetické vyzařování folkrockovým přitvrzováním nereagují tím, že by přitvrzovali také. Jejich písničky hodně staví na textu, který bývá precizně vybroušen, a jemu jde v ústrety hudba i interpretace. I když na albu je muzika výrazně barevnější než při koncertech, nemění se základní filosofie. Pořád jde o písničky – sdělení, o křehkost až skoro bezbrannost osobní výpovědi. Právě takto vzniká pocit intimity mezi muzikantem a posluchačem. Netroufnu si říci, že to je jedině správná cesta, myslím, že v kumštu žádné jedině správné cesty nejsou. Ale je to cesta smysluplná a jdou po ní dobře. Tématicky je album velmi různorodé, vlastně se dá říci, že bez ohledu na to, jaká je prvotní inspirace textu, dokáží téměř vždy najít autoři jakoby mimochodem něco daleko zásadnějšího, co se ne textem sděluje, ani skrze text vyjevuje, pouze jím lehce prosvítá. V písni v mosteckých emauzích bloudíme hledajíce víru a její smysl, v Čaroději se dotkneme tajemství tvorby, někde se text zdánlivě oprošťuje téměř do tvaru lidové poezie, někde se hraje s literárními i jinými kulturními konotacemi. Vzniká tak předivo velmi rozmanitých výpovědí, které ale přesto drží silně pohromadě a vytváří pocit vnitřní jednoty zobrazení světa pohledem kapely. Ne náhodou je v první i poslední písni alba motiv strachu, ne náhodou se nám noční můry skryjí pod kabát, aby závěrečný verš alba zněl: “Tam není proč se bát.” Není zde nijak mnoho písní veselých, žádné velké: “kdo neskáče není in”, ale spíš takové laskavě melancholické pohlazení, že i když toho tolik nevíme o tom, co nás obklopuje, je dobrý důvod věřit, že svět je vlastně skoro v pořádku. Booklet obsahuje všechny potřebné informace včetně textů písní, na obalu najdete něco, co je buď labyrintem nebo pestrobarevným klubkem, z něhož jsou k dispozici konce různých nití. Myslím, že to je dobrá metafora celého alba.

Jiří moravský Brabec
Folk & Country 4/2009

HOME