Přituhuje

Žamboši – Přituhuje, Indies Scope Records, 2009, celkový čas: 49:06

Tři roky uběhly mezi vydáním prvního a druhého CD Žambochů. Vzhledem k tomu, že prvotina To se to hraje... dostala Anděla, pochopitelně zde byla zvědavost, jak druhá deska naváže na první a v čem bude naopak jiná. Dá se říci, že největší podobnost je v obalu, znovu využívajícím malbu Františka Segrada, ale to je spíš bonmot, než co jiného. Pochopitelně podobnost, a to velká, je i v tom, že téměř výhradním autorem je Jan Žamboch a jeho autorský rukopis se zase až tolik nemění. Janovy písničky jsou prostě chytré a propracované. I když u něj je vždy na začátku hudební nápad, dokáže pro něj najít text, který se přesně hodí. A přestože asi ze tří čtvrtin jde o písně závažné, neveselé, nebojí se použít v textech vtipné figury, neologismy a podobně. Co se změnilo zásadně, je zvuk Žambochů. Na první desce to byli písničkáři, doplnění o nějaké další nástroje. Tentokrát se dá hovořit o kapele, která se díky hostům pohybuje už v kategorii folkrockové. Zásluhu na tom má, kromě samotných Žambochů, kteří se stali triem v sestavě kytara, akordeon, perkuse, především hudební producent desky, kytarista Peter Binder. Ten přizval do stuida V (Viktorin a spol.) velmi silnou sestavu: Jaromír Honzák – kontrabas, Michal Žáček – příčná flétna, saxofony, Petr Vavřík – baskytara, Peter Binder – elektrické kytary, Jakub Kupčík – perkuse a Marcel Gabriel – bicí. Vesměs jde o muzikanty, kteří mají i silné jazzové zkušenosti. Dílem volbou repertoáru, dílem i tím, že Stanislava (Brahová) Žambochová se věnovala zvládání akordeonu (a to tak, že velmi dobře), připadl na ni mnohem menší pěvecký úkol, zato se stala platnou muzikantkou v sestavě. Většina zpěvu tak je na Janovi, který se ho zhostil velmi dobře. Odmyslíme-li si nějaké ty moravismy ve výslovnosti, které mohou Čechům z Čech možná být nelibé (ale mají je Redl i Nohavica, tak co), není prakticky co vytknout. Dokáže zazpívat civilně a jakoby mimochodem, ale i položit se do melodie s velkým nasazením. Možná i proto leckomu některé písně z Přituhuje připomínají starého Redla z doby před dvěma desetiletími. Díky pestrému muzikantskému kabátku rozhodně písničky nesplývají v jeden celek, naopak při opakovaném poslechu objevujete stále nové a nové jemnůstky, a přitom to vše drží pohromadě jednotným autorskointerpretačním názorem. Když jsem hledal na netu, které písně považují různí blogeři a recenzenti za nejlepší a když jsem se na to ptal i známých muzikantů, zjistil jsem, že vlastně padly skoro všechny názvy z alba. Mne osobně silně oslovuje Svobodě (druhá píseň soutěže Česko hledá písničku), mrazí Joe z Ikárie a s postupnými opakovanými poslechy si stále více hýčkám O ohních, trávě a milencích. Ale to je opravdu už jen na volbě každého z nás. V anketě, kterou pořádá Milan Tesař, a kam přispělo asi sedmdesát osobností z branže, se Přituhuje stalo deskou roku 2009 napříč žánry. To mi sice přijde jako srovnávání nesrovnatelného, ale rozhodně si myslím, že jde o jednu z nejlepších folkových (v širokém slova smyslu) desek uplynulého roku a důkaz, že lze napsat a natočit album, dokonale reprezentující to, co je na folku zásadní už padesát let. Tedy muzikantsky poctivé osobní výpovědi o komplikovaném světě. A že to jde udělat, aniž by se muzikanti zřekli současného hudebního jazyka, současných studiových možností a v neposlední řadě aniž by autor rezignoval na právo na osobní silnou výpověď a pokoušel se ji nahradit líbivostí, která nikoho neurazí. Název alba je víceznačný. Může znamenat, že kapela postupně mění styl k plnějšímu zvuku, a může také znamenat rostoucí pocit z toho, že něco kolem se děje nějak jinak, než jsme si přáli. Každopádně, bude-li se muzika ubírat po takových cestičkách, jakými chodí na Valašsku Žamboši, čekají nás v budoucnu i světlé chvilky.