To se to nahrává

 Žamboši – To se to zpívá, Indies 2006, tt.: 54:31

Žamboši patří k nejvýraznějším reprezentantům mladé písničkářské scény. Dvojici tvoří Jan Žamboch – kytara, autorství a zpěv a Stanislava Brahová – zpěv. Na písničkářskou scénu pronikli před čtyřmi lety, i když hrají už daleko déle, od školních dob. Jan ovšem není chrlič písní, myslím, že je dlouho nosí v hlavě a pomalu dává dohromady, pere se s každým slůvkem a nevěřím ani, že by se jeho obvyklé liché rytmy a jazzové harmonie s komplikovanou kytarou rodily samovolně a nacvičily samy. Žamboši působí na pódiu skromně, decentně, a stejně vyšli i na desce. Jejich písničky jsou dílem vtipné, dílem přemýšlivé, a dílem hračičkářské v detailech hudebních i slovních. Ovšem pozor, velmi často najdeme to všechno v těsném sousedství, nebo dokonce ve vrstvách nad sebou. V patnácti písních dojde hudebně na jazzík, latinu, liché rytmy (ty poznáte nejspíš při tom, že se vám při nich hůř kývá hlavou do taktu, jinak ostentativně netrčí), ale i reggae či dokonce pochodovku. Je asi těžké najít téma, které nikdo nezpracoval, i když tuším, že o znakoplavkách jsem ještě jinou píseň neslyšel. Ale byl to sám velký Prevért, který řekl, že za celý život vyprávěl jen asi pět příběhů. A tak je sice pravda, že už Ulrych zpíval Vyšel jsem si hledat čistou studánečku, kde zpochybňuje, že by asketa a abstinent mohl napsat (najít) písničku, což je i myšlenka Pravdy o múzách, ale pojetí je zcela jiné. Album začíná už poměrně známou písní O znakoplavkách a tak se štěpnými bohatými rýmy, takže velmi vesele. Ovšem už následující Sochy se metaforou zabývají problémem čistého svědomí, a situace ještě zvážní v Krátké paměti – jedné z novinek, až mrazivém příběhu o naší lehkovážnosti nad temnou historií. Ostatně vybral jsem ji už do písničkového tipu. Zaříkávání pramene je autorskou výjimkou, Jan zhudebnil poezii Donáta Šajnera a našel v ní magii přirozeného světa. Bezpečné reggae je další z novinek, které zpochybňují náš klid, ale děje se tak decentně, nikoli z pozice folkového vševěda. Na lovu, stejně jako Pravda o múzách patří do kategorie písní o písničkaření. V tomto případě o kouzlu češtiny. Snad ještě pokornější a náznakovější je milostná píseň 1440 minut vzteku. Půvabná a tématicky opravdu velmi originální je píseň Poprvé, líčící zážitky dívky, která se poprvé opije a v nočním tichu a osamění najednou vnímá svět jinak. Je v tom lehká melancholie i úsměv. Co se děje v koupelně patří k známějším písním dvojice a nad obyčejnou situací se pobavíme výtečnými slovními hříčkami. O Pravdě o múzách jsem se už zmínil, následující Dětství má snivou atmosféru a velice úsporný text, Tři psi je zase píseň o písni, tentokrát nostalgické povzdechnutí nad opuštěným jazzem (personifikovaným jako pes, kterému umřel pán, já si vždy vybavím reklamu His masters voice), jemuž smečku tvoří blues a rock. Pochod obratlovců (no on to tak úplně pochod není) oslavuje zívání jako nejpřirozenější hit, který si občas dáme každý. Hledání loutkáře je vlastně písní o víře v Boha, nebo v nějaký vyšší princip. Pro Žambochy typické: jen náznak, žádné hotové řešení, jen víra, že je lepší věřit v hodného loutkáře. Album pak končí stejně hravě jako začíná – písničkou Dračí. Popsal-li jsem Žamboší album, musím dodat, že na něm zdaleka nehrají sami, hostů je celá řádka, a pěkně zvučných. Prostě i dobrý muzikant pozná, že jde o kvalitní projekt, vybalí fidlátka a přidá se. Pod hudební režií Lukáše Španihela (Docuku, Soláň) se tak sešli: Jan Noha – bicí (Jarret, Noha band), Petr Surý – kontrabas (Druhá tráva, Teagrass), Petr Vavřík – baskytara (Buty, Laputa), Lucie Redlová – mandolina, zpěv (Docuku), Michal Žáček – příčná flétna, saxofony (Buty, Gizd-Q, Petr Lipa band), Ivo Cicvárek – piano (OKO, Panoptikum), Pavel Hloušek – baskytara (Šantré) a Stanislav Hladík – elektrická kytara. Zvuk nikdy není přehuštěný, ale díky hostům je barevný a máte pocit, že vše bylo promyšleno do detailu. Včetně pěkného bookletu digipacku.

Jiří moravský Brabec

HOME