Zpráva pro českou písničku 

Žalman & spol.: Zatracený písně. Universal 2006, celkový čas: 41:03 

Žalman stále stejný a přesto trochu jiný. Tak by mohl znít (uznávám, že ne zrovna geniální) reklamní slogan na novou desku jedné z nejoblíbenějších folkových kapel v české kotlině. Než se jí začneme podrobněji věnovat, musím zdůraznit jednu podstatnou věc: I když by Žalman mohl vydávat jeden výběr hitů za druhým (tak jak to dělají někteří jeho kolegové), píše nové autorské písničky. Navíc intervaly dvou až tří let, s jakými jeho alba v poslední době vycházejí, jsou rozumné: Fanoušci se při čekání na novinky neukoušou nudou a kritik nebude psát o nadprodukci či nedostatku autocenzury.      Minulé CD Nápis na štítu domu začínalo trochu nezvykle sólem na elektrickou kytaru (Opravdu je to Žalman? ptal se mě před pár dny kolega v rádiu). Novinka minimálně v první písni podobné překvapení nepřináší. Ranní session s beaujolais je úplně „obyčejná“ hitová žalmanovka s akustickými kytarami a výraznými sbory, podmalovaná perkusemi. Mnohem více o albu však napoví balada Zatracený písně (mimochodem opět s textem o víně). Základ je stále lohonkovsky akustický, avšak elektrická kytara v rukou Petra Novotného vystrkuje růžky a hostující Jan Kirchner naznačí v refrénu rytmus reggae.  Nové Žalmanovo album je jako víno, které nám po prvním ochutnání připadá ucházející, ale nijak zvlášť výrazné. Až při druhém, třetím a dalších doušcích objevujeme jeho zvláštní kouzlo a nacházíme v jeho chuti nové a nové odstíny. Napadlo by vás někdy v roce 1987, že kapela Žalman & spol. vystřídá na jedné desce irskou lidovou melodii s výraznými klávesami, francouzský šanson, folkrock, náznaky reggae, bušení do obřadních indiánských bubnů a nebo zpěv s doprovodem smyčcového kvarteta a tenorového saxofonu? Ano, ve skladbě Sněžná žena došly žánrové úkroky tak daleko, že v ní vlastně žádný Spol. neúčinkuje (pominu-li roli Petra Novotného coby aranžéra). Album je tedy pestré, avšak na druhou stranu jde pouze o „mírný pokrok v mezích žánru“. Ani střední proud smyčcového kvarteta, ani výrazný saxofon Josefa Pepsona Snětivého, ani ty nejodvážnější bubenické exhibice Jana Kirchnera totiž nebudou posluchači odchovanému folkem drásat uši. Základem stále zůstává melodická písnička, klenutá melodie a především výrazné sbory, ve kterých čím dál víc vyčnívá Jindřiška Brožová (místy až komicky, když svým vokálem podporuje mužský part).  Jindřiščin hlas vyniká i v duetech (Kvítku z jeřabin, To se mi snad zdá nebo nová verze indiánské ukolébavky Ho ho watanay, která však stěží někoho ukolébá) a především v úpravě irské balady Vojáček z Moorlough Shore. V ní Brožová navazuje na svůj vrcholný výkon z předminulého alba, tedy na Ukolébavku. (Mimochodem v souvislosti s Vojáčkem si nemohu nevšimnout nápadné podobnosti s novým albem Asonance, na kterém také hrají klávesy výraznější roli než kdy dříve).   Jako textař Žalman nepřekračuje sám sebe. Zůstává řemeslně přesný (a občas si dovolí drobný prohřešek typu „mužem/dlužen“), střídá folková přírodní témata („v korunách stromů, v bystřinách řek“ – Jsi-li sám) s texty otevřeně či náznakově erotickými (Sněžná žena, resp. Zatracený písně), ale jen zřídka dovolí posluchači dvojsmyslný výklad („Chci tě v těle mít“ – To se mi snad zdá). Sám sebou zůstává Lohonka i jako zpěvák; hlas má stále příjemný a srozumitelný. Výjimkou je úvod Jsi-li sám, kde – snad vinou bohatších aranží – je mu rozumět o něco hůře.  Žalmanovy Zatracený písně nejsou tak plné nečekaných významů a konotací jako třeba skladby Karoliny Kamberské (Sestry Steinovy). Kapela posluchač nepřekvapí lichými rytmy jako Honza Žamboch. Ale kdo však stále věří ve folkové písničky a přitom se nevyhýbá vlivům jiných žánrů, bude s novým Žalmanem spokojen. Pavel Lohonka svým mladým a výrazným kolegům stále stačí, aniž by se zpronevěřoval sám sobě. A to je pro českou písničku skvělá zpráva.

Milan Tesař

HOME