Přístupnější almara

Martin Žák & Věra Štaiglová: Šlágry za staré almary. Country Home, 2007, celkový čas 42:21

Písně ze stařičké stodoly se mírně přejmenovaly na Šlágry za staré almary. Výpravný celopapírový obal naditý texty písní, historkami, které se k nim váží, a stylovými fotografiemi a kresbami změnil “rámovací” barvu ze zelené na červenou (veškerá grafika zůstala stejná). No, a to je aspoň na první pohled vše, co se od Žákovy první desky (2003) změnilo. Stálo za to vůbec druhé album vydávat, nebo na něm najdeme pouze opakování principu do omrzení? To podstatné stejné je: naštěstí. “Písně na tomto albu jsou výsledkem mého mnohaletého zájmu o kulturu prvních přistěhovalců do ‚nového světa‘, Spojených států amerických,” píše protagonista alba Martin Žák, a já bych spíš než o pouhém zájmu hovořil přímo o nakažlivém nadšení pro old-time music. Ovšem řada věcí se skutečně změnila. Podle své letory můžeme buď říct, že druhé album je bohudík přístupnější uchu běžného posluchače, nebo že je bohužel komerčnější a od zrcadlení dávných appalačských kořenů ustupující. Na prvním albu tvořily přes polovinu nahraných skladeb instrumentálky, na recenzovaném CD je instrumentálka jediná. Nezpěvák Martin Žák jednak uhladil svůj původně až komicky halekavý vokální projev, jednak přizval ke spolupráci zpěvačku Věru Bartošovou – Štaiglovou (t.č. Madalen Zábřeh na Moravě), velký talent 90. let. A konečně místo jednorychlostní desky vypalovaček jsou tentokrát ve výběru i songy tklivé, vláčné, někdy až útočně sentimentální (Zlá zpráva, Dědečkovy hodiny, Ve vrbovém háji). Najdeme i další změny. Na první desce se Martin - co se instrumentů týče – profiloval jako banjista předvádějící zvuk hned několika historických nástrojů. Tentokrát téměř v polovině písní banjo zcela vynechal, zato přidal dlouhý seznam dalších nástrojů. Nahrál si veškerou kytaru (opět pouze doprovodnou a tiše v pozadí zvonící) a řadu rytmických nástrojů, z nichž některé v menší míře uplatňoval už minule: brumle, kosti, lžíce, valchu, papírový pytlík nebo rytmické podupávání (flatfoot). Dále hraje na autoharfu, appalačský dulcimer a hlavně na foukací harmoniku, na kterou oldtimově exceluje v instrumentálce Arkansaský cestovatel/Žena jménem Sally Goodin. Často Žák nahrál až čtyři nástroje v jedné skladbě. Ne že by to mělo jakýkoli vztah ke kvalitě hodnoceného díla, ale přece jen je to dost zvláštní u desky, která na každém kroku deklaruje “autentičnost” a “domácké muzicírování”. Kromě Žáka a Štaiglové je důležitou postavou Američan Wayne Erbsen; jeho housle jsou nejzásadnějším nástrojem alba. Nevadí mi, že nehraje zdaleka tak virtuózně jako na předchozím nosiči Pepa Malina. Spíš to, že netuší, že by mohl občas hrát i přiznávky (kontry, chopy…), takže dochází k dost podivným aranžím (Devítilibrový kladivo), ve kterých se sváří šlapající rytmické nástroje s neustálým nasládlým podkreslováním houslí (a foukačky). Kontrabas nahrál Zdeněk Jelínek, přičemž dvakrát přepustil nástroj Pavlu Peroutkovi, který hraje arco kontrabas (ale proč, v old-time music??). Tím, jak přibylo textovaných skladeb, přibylo i otazníků nad Žákovým konceptem důsledného převodu textů do češtiny. Má pravdu v tom, že v projektu “domáckého zpívání” musí být jasné, o čem se zpívá? Anebo chci-li prostě stylově dělat americkou muziku, musím logicky zpívat anglicky? Neexistuje jediná správná odpověď, ale úkol, který na sebe Žák–textař vzal, je přetěžký a ne vždy to vyšlo. Nejvíc je to nápadné tam, kde už český text – a kvalitnější – existuje (Dědečkovy hodiny), některým skladbám pak prostě dominují prefabrikovaná klišé (Kapitán Kidd, Ve vrbovém háji). A co zaujme? Skvělý je text vesele jízlivé Oleany. Z plochy alba vyčnívá atypická, na rytmických nástrojích, houslích a hlasu postavená Škvarková placka. Líbí se mi zaujatě podaná Velká voda, včetně nezvyklého souzvuku autoharfy a dulcimeru, pěkný dvojhlas Martina a Věry v písni Ve vrbovém háji a Věrčin zpěv, nejvíc asi v Zlé zprávě (v sólové podobě ho není na albu příliš a i kvalitativně se dalo z její účasti vytěžit víc). Jak bylo řečeno už v úvodu, obsáhlý booklet je chloubou alba a zaslouží vysoké ohodnocení. Na druhou stranu: o Štaiglové, která pronikla až do názvu alba (to možná ani nebylo třeba), si v bookletu nepřečteme ani půl věty; stejně tak o Erbsenovi. To je chyba. Možná i booklet od minule trochu zplaněl, co se hodnoty informací týče “zřídl”. Možná vás překvapí, když po všech výhradách řeknu, že jsem dal desce Šlágry ze staré almary o bod víc (7) než její zelené předchůdkyni. Martin Žák popovezl svou almaru o kousek dál, zkusil se na svůj milovaný materiál podívat tak, aby netvořil klon již dosaženého, a přitom zůstal věrný neučesané starobylé muzice. Na druhou stranu, čím dál víc se mi zdá, že některé ryzí old-timové hodnoty možná trochu poztrácel. Na další desce – mohla by být třeba modrá – si je už bude muset zatraceně hlídat.

Tomáš Hrubý
Folk & Country 1/2008

HOME