Deska s matoucím podtitulem

Zdeněk Vřešťál: Do posledního dechu, EMI 2006, Celkový čas: 56:08

Jeden ze tří protagonistů Nerezu, později vlivný producent a posléze (a souběžně) zakladatel a kapelník skupiny Neřež Zdeněk Vřešťál patří k nejvýraznějším osobnostem české folkové scény. O tom není pochyb. A tak se nemůžeme divit, že mu vydavatel vlastnící práva na velkou část jeho produkce připravil k padesátinám kolekci „toho nejlepšího od Nerez a Neřež a něco navíc“, jak zní ne zcela pravdivý podtitul alba Do posledního dechu. Album je vybavené sleevenotem Josefa Vlčka, ve kterém se mimochodem nedočteme, že jde o desku k narozeninám. A to je škoda, protože z publika se budou možná ozývat hlasy: Poté, co EMI vydalo kompilaci Navarové (Smutkům na kabát), muselo z důvodu jakési korektnosti reflektovat i Vřešťálovu tvorbu. A dostane se potom i na Sázavského? Ale dost teoretických spekulací, vraťme se k podtitulu. Je jasné, že deset kompilátorů by sestavilo deset velmi rozdílných kolekcí „toho nejlepšího“, protože kvalita písní je vlastnost subjektivní. Stejně subjektivní je však i Vlčkovo označení „výběr Vřešťálových nejznámějších písní“, protože jak přesně měřit „známost“? CD Do posledního dechu tedy není ani výběrem toho nejznámějšího („greatest hits“) ani toho nejlepšího („best of“), nýbrž okatě míchá velké hity a povedené písně s legráckami a raritami, tedy písněmi nutně slabšími a méně známými. Vřešťál sám to přiznává v komentářích k některým z nich. Když u Ohníčků tvrdí, že jde o „další z pokleslých ptákovin“, můžeme věřit reklamnímu sloganu „to nejlepší“? Ale pozor, to není výtka k obsahu desky! Sbírka rarit je mnohdy zajímavější než stále tytéž omílané hity. A ani kombinace dobrého až výborného a kuriózního není neposlouchatelná. Jen by vydavatel neměl mást zákazníka.  „Výběr a sestavu“ písní na albu měl na svědomí sám oslavenec. Ať dělám, co dělám, nenacházím žádný klíč k řazení skladeb. Písně za sebou nejdou chronologicky (což by bylo nejlepší řešení – mohli bychom lépe sledovat Vřešťálův hudební vývoj), logicky (třeba napřed hity, potom rarity), a dokonce ani abecedně (jak to udělaly na jedné své demonahrávce Mošny – a ono to docela fungovalo!). Zřejmě má být kompilace sestavena tak, aby se příjemně poslouchala a aby se na ní co nejvíc střídaly nálady a různé sestavy, které Vřešťála doprovázejí. Jenže výsledkem je chaos. Opět nejde o žádnou závažnou výtku, ale jednoznačná dramaturgie by pro mne znamenala minimálně půl bodu navíc. Naštěstí má posluchač možnost naprogramovat si písně za sebou chronologicky nebo tematicky. A tak může zjistit, že: 1. hvězdná konstelace skupiny Nerez je zřejmě neopakovatelná (což je zřejmé i přesto, že z opravdu nejsilnějších hitů legendární kapely na výběru nejdeme pouze Do posledního dechu); 2. ve srovnání s Nerezem bylo velmi slabým momentem sólové album Čím dál víc Vřešťál s dnes nemoderním popovým doprovodem (Čím dál víc, Ohníčky); 3. skupina Neřež se střídavě snaží navazovat a nenavazovat na Nerez, mění styly, jako by nevěděla, co chce – a přes toto tápání produkuje velmi příjemnou hudbu, která legendárnímu Nerezu téměř konkuruje (Tak ber nebo novinka Na koni s hostující Marií Rottrovou). Rozhodování o největších hitech či nejlepších písních je nutně subjektivní, to už jsem připomněl. Přesto mě mrzí, že se na kompilaci nedostaly mé oblíbené písně z první desky Neřež (podle mne zatím nepřekonané) U tebe pod peřinou, Pohádkář nebo Zátiší s vichřicí. Stejně tak mi chybějí písně z CD Jednou měř a dvakrát Neřež, které jako jediné nevyšlo ani u EMI ani Vřešťálovým vlastním nákladem, a tím pádem se třeba Amarcord na tento výběr nedostal. Přes tyto nedostatky a přes jistou neuspořádanost a nevyrovnanost materiálu je na albu Do posledního dechu co poslouchat: od úvodní sondy do manželství V pořádku (podle Vřešťála „popularitu získala převážně u dětí“) až po závěrečnou skutečně dětskou Dva, tři, čtyři, pět. Nechybí zlidovělý Javor, kontroverzní Honza nebo tři písně, ve kterých autor Vřešťál pouze doprovází své kolegy Navarovou a Sázavského. Prostě chaoticky seřazené perly s několika zrezivělými kuličkami.

Milan Tesař

HOME