Vlny a vůně

Ivo Viktorin: Vlna za vlnou. Indies Records, 2005, celkový čas 38:22.

Už když v roce 1999 vycházelo comebackové album AG Fleku, dozvěděli jsme se, že Ivo Viktorin chystá sólové album. Nakonec točil CD Vlna za vlnou ve svém studiu ve třech etapách od října 2003 do září 2005 (nejstarší nahrávky měly původně přijít na další desku AG Fleku, ke které už nedošlo). Na desce je těžký porod slyšet jen málo: rozhodně není upocená, stlučená z vydřených fragmentů. Je důkladná, určitě to není čerstvá skica, „studiová lajvka“. Je horší než její předchůdkyně, na kterou Viktorin naposledy skládal písničky se svým dlouholetým souputníkem Karlem Markytánem - tedy než výše zmiňované flekovské album Waltz, ale třeba lepší než dost „nastřelené“ Markytánovo sólové album Konec sladkostí. Situace dokládající, že nejlepší skladby vznikaly, když se tyto legendy folkového textu i skladby potkávaly. Možná to bolelo, ale třeba právě proto vznikalo skvělé dílo. Jenže Ivo Viktorin měl pocit, že psaní ve dvou už nefunguje. (Pro přesnost: už na Waltzu bylo songů dvojice Viktorin/Markytán méně než polovina.) Navíc: ještě na Waltzu byly písničky, tj. základní, pro někoho třeba i triviální forma. Mimořádně vydařená písnička ale umí proniknout k srdci blíž než náročnější a noblesnější formy. Co jiného než písně ale může být na recenzované desce? Těžko zatřídit: snad hudební plochy, někdy jen plošky. Možná trochu instrumentálky s přidaným textem a trochu zhudebněná slova. Možná, že všech devět delších až dlouhých titulů dohromady tvoří jakousi suitu jedné nálady (určitý jednotící pocit nebo až myšlenka patří rozhodně ke kladům alba).

Jakýmsi vrcholem alba je skladba Na kopci, která se skládá ze dvou částí – čtyřminutové a pětiminutové – uvedených jako samostatné tracky. Taky to nejspíš dvě samostatné skladby jsou – a přitom i nejsou, takže se nikdo nebude pozastavovat nad podobností jejich melodií a už vůbec ne nad určitou provázaností textů. A takhle je to trochu se všemi skladbami na desce. Nepřistoupíme-li na to, že se jedná o klad (který jsem už zmínil výše), může se nám deska zdát monotónní nebo i krátká. Viktorin umí zacházet s dvanácti elementy naší hudební soustavy jak čaroděj, obdivuhodně svobodně a osobitě. Tento axiom platí i zde; některé melodie jsou silné (Čas, Tvé tělo je bílá loď), některé by se mohly uchytit v rádiích (Ráno). Přesto tu vysloveně výrazný písňový motiv (třeba i zvoucí k zabroukání) chybí. Aranže – jistě úmyslně - pocit „jedné skladby“ ještě podporují. Dominují jim, jak jinak, Viktorinovy klávesy: asi neznám druhého mistra, který mě vždy smíří s nástrojem, vůči kterému jsem jinak díky jeho „neomezeným možnostem“ a „umělosti“ velmi obezřetný. Možná zde není tentokrát ani tolik různých zvuků: hodně piána, stěny smyčců, takový ten nepojmenovatelný široširý zvuk v pozadí a elektrické piáno… Akustické kytary je méně, Ivo si ji nahrál sám. Občas je její cinkání nejdůležitějším zvukem skladby (Čas), dost často se drží hodně v pozadí, v druhé půlce alba úplně mizí. Bubeníci se střídají tři (nejvíc hraje Marek Šlapanský) a ještě zbylo místo na automat (třeba v Tvé tělo je bílá loď protivně syntetický. Proč?). Basistům (kontrabas, baskytara s pražci i bez) dominuje Petr Vavřík. Jenže rytmika rozhodně není grunt, na kterém by všechno stálo: je to jeden ze zdobících prvků. Pozici doplňku jí určuje aranž a v případě basy často i míchání. Další nástroje – často velmi renomovaných hostů (na housle Stano Palúch nebo Iva Bittová, na elektriku Zdeněk Bína nebo Petr Hoffmann…) - jsou už vysloveně pouhým zdrojem zvuků, z nichž Viktorin míchá ve studiu velmi atmosférické skladby, ve kterých se houpe, zdvihá, odplývá „vlna za vlnou“ (málokdy se název alba tak trefí). Občas ze zpěněného pozadí vyčnívají pouze jednotlivé tóny, občas zanechal autor přes sebe nahrané tři husté sólové, leč k neslyšitelnosti ztišené linky…

Texty jsou úžasné už tím, že je napsal padesátiletý muzikant, který to nikdy dřív (s jedinou výjimkou) nedělal. Urputná snaha nebýt triviální ho občas zavedla až skoro do sousedství Roberta Křesťana (Čas), občas je to už hodně zaumné zamotáto (Na kopci, 1. část). Někdy se podaří nádherný obrat („ráno je chůvou příběhů/počatých nocí na břehu“) a někdy Viktorinova osobnost zakryje fakt, že se může jednat vlastně o dost jednoduchou věc (Říčka). Asi nemusím zdůrazňovat, že i texty působí jako jeden příběh a jejich hlavním posláním je ladit s výše popsanou atmosférou hudby. Sčítat kolikrát narazíme na vlny a vůně, ale i břehy, hvězdy, plameny, vánky a větry snad ani nemá cenu… Nejproblematičtějším příspěvkem tvůrce desky je zpěv. Vlastně samotný zpěv ani ne: třeba všechny místy těžké bezeslovné vokály, kterých si Ivo napsal dost, vyzpívá jistě. Myslím hrozivou ne-výslovnost (nejhorší v Říčce a Ránu) a bezdůvodně manýristické střídání vykřiknutých a zašumlovaných slabik, myslím fakt, že nejčastěji zpívanou samohláskou je ta, která se v anglických učebnicích přepisuje jako э. Když nastoupí skvělá Blanka Táborská (Samba a Zavaž mi oči; závěrečná Vlna za vlnou má dokonce kompletní flekovský trojhlas), je to úleva.

Bez ohledu na chyby a chybičky před sebou máme dílo mimořádné, plné vůní a vln, ale na žádné módní vlně se nevezoucí. Některé textové pasáže bych možná u jiného textaře bral trochu jako ušlechtilé vyplňování křížovky; Viktorinovi je věřím. A stejně mu věřím celé album.

Tomáš Hrubý

[POZNÁMKA PRO MARTINA J.: mám asi nějaký divný Word, ale tu značku, co o ní píšu v 61. řádku, jsem nenašel. Místo ní jsem tam vložil azbukové e (červené, podtržené, prosím vyměnit). Ty budeš v Quarku jistě úspěšnější. Kdyby nic, tak je to zrcadlově otočené malé e – to jistě taky zvládneš otočit. Díky.]

HOME