Měl jsem rád, když Karel Vepřek hrával v kapele Pozdravpámbů se Sváťou Karáskem. V tom spojení bytostného extroverta Karáska a introverta Vepřeka bylo něco, co se mohlo zúročit u obou. A při poslechu Vepřekova nového alba, jehož záhadný název snadno rozluštíte, přečtete-li si jej pozpátku, mám pocit, že nacházím příjemné výsledky tohoto spojení po letech, když Karásek už jen bojuje s větrnými mlýny v parlamentu a myslím, že se chtě nechtě stává introvertem.

Vepřek své nové album natočil za neuvěřitelné dva dny, což možná má vliv na to, že v něm udržel jednotící náladu. Základní kontury Vepřekova obrazu zůstávají stejné. Je to ten introvert, který své pravdy zpívá s mírně laxní výslovností, která mnohdy potřebuje opravdu pomoc v čtení bookletu (zvláště u vlastních textů), aby vám zůstaly všechny slabiky srozumitelnými. Ale ono to má něco do sebe – pozornost, kterou musíte poslechu textu věnovat, nutí nad texty se zamýšlet. Základem alba totiž jsou právě meditativní texty, ve kterých si skutečně Karel Vepřek sáhne do nitra. Meditativní charakter, pokorné ztišení a zvláštní neokázalou naléhavost písní podporuje muzika poučená minimalismem, ale se zajímavými melodickými motivky zejména v kytaře. (Akustickou hraje Vepřek, stejně jako řidčeji heligónku, foukací harmoniku, citeru a jeruzalémský štěbetenec, dřevěný dechový nástroj). Elektrické kytary přidal skvělý René Pařez, a výčet účinkujících doplní Kateřina Linhartová (flétny, akordeon, zpěv v jedné písni). Všech čtrnáct textů zhudebnil Karel Vepřek, jednu instrumentálku přidal René Pařez. V bookletu je dezinformace, že Pařez je autorem hudby neexistující šestnácté písně.

Zajímavá je dramaturgie alba s ohledem na autory textů. Začátek patří třem vlastním Vepřekovým meditacím, poslední z nich je variací na asi nejznámější Žalm 23, což trošku napovídá i název Žalm 2. 3. 2002. Pak následují čtyři zhudebněné básně velkého zjevu moderní poezie, poustevníka z Petrkova Bohuslava Reynka, který je jistě z mnoha důvodů Vepřekovi blízkým příbuzným ve vidění světa. Vepřek úspornou poezii Reynkovu, založenou na výtvarném cítění básnických obrazů a až osudovém zatížení každého slova, interpretuje s pokorou a zdůrazněním magičnosti jeho obrazů, které jakoby se vylouply z jitrem ještě šedé krajiny Vysočiny. Druhá polovina alba patří zhudebněným básním Pavla Kolmačky, básníka z generace dnešních čtyřicátníků, který stejně jako Reynek patří k básníkům – poustevníkům, vynášejícím na světlo Boží ztichlou poezii světa vnímaného jako nesamozřejmost a magické místo. (V noci nám chodí les okolo domu/ šouravé kročeje nosatých stromů/ krhavé listí temnovřes – v písni V noci). Připadá mi, že v Kolmačkovi si troufne Vepřek na výraznější experiment. Nejodvážnější je asi Lebka, která už svou stopáží (9:16) zaručuje, že píseň asi česká rádia budou hrát jen třicátého února kolem půlnoci. Je to zvláštní recitovaný text – existenciální vize člověka osamělého v magické noci, “kdy duše věží je a ve vesmíru končí”, kde Vepřekova neprofesionální recitace může podle vašeho úhlu pohledu buď rušit, nebo vzrušovat, neboť ta slova jsou příbuzná. Každopádně tato dlouhá skladba je zároveň podle mého soudu výtečnou expozicí pro titulní Artinodhás, další písni ze světa magických stínů, kde se postupně k veršům v češtině přidávají magické verše v zaumném jazyce, vzniklém zrcadlením, tedy vyslovováním písmenek pozpátku. A pak už je řečeno skoro vše. Je jen čas pro závěrečnou modlitbu. Když jsme u ní – Vepřek je křesťan, stejně jako Reynek či Kolmačka. Deska je sice víry plná, netroufnu si ji však prvoplánově označit za křesťanskou. Slovo Bůh zde sice je poměrně frekventované, ale s výjimkou Reynkovské části nenajdete Krista či Marii natož svaté, a i zde jen v tichých náznacích. Bůh jako něco, co dává svět a světu smysl, je všudypřítomný a je slaven větrnou liturgií, kterou snad pocítil každý z nás, když skutečně osamí.

Jiří moravský Brabec

HOME