Polívka z vran

Když letos na Zahradě scházela z hlavní scény, v zákulisí na ni čekaly Sestry Steinovy. Jako by k nim patřila. Té podoby by si všiml každý. Malé, tmavovlasé, okaté. A jak o podobných typech psal Holan: “Kráčela vždycky, jak by měla list osikový pod patou.” Je v nich něco pulsujícího, energického. Spřízněnost je ale nejen podobou, krajem (Steinovky jsou od Děčína, Vebrofka z Varnsdorfu), ale i muzikou. Jako v kuchařině – základy všech pokrmů jsou vlastně skoro stejné, odlišuje je koření. A zatímco taková Radůza si pro něj chodí spíš do muziky klasické, Steinovy i Vebrová spíš do alternativních apatyk, i když různých. Z Vebrové je cítit (asi hodně i díky Ivanu Acherovi) zaujetí novou hudbou. Nehodlám se ale pouštět do diskusí, co vše se do ní ještě vejde, a co nikoli. Ono na tom zas až tolik nezáleží. Podstatné je, že posluchač má pocit, že se to nějak ze středního proudu vymyká, ale není mu to zase až tak na hony vzdáleno. Že se tu povoluje, ba dokonce čas od času očekává, udělat věci nějak jinak, zbortit logiku kompozice, prolomit barvu tónu, použít slov zdánlivě mimo jakoukoliv logiku sdělení. To ale můžete jen tehdy, jste-li jako celek důvěryhodní. Chcete-li vyviklat občas nějaký kámen, musíte být sami svou osobností svorníkem díla. Pak ostrý šef mezi destruovaným doprovodem k Lagronové a vzápětí div ne francouzský valčíček se slovními hrátkami vnitřních rýmů Buřtguláše jen dokresluje siluetu stejné osobnosti. Vebrová to dokázala. Je zpěvačka velice expresivní, schopná dynamického skoku přes celou škálu, přesto nepadající do propastí hysterických manýr. Repertoár na jejím albu je dílem autorský, dalším dílem od Ivana Achera, přičemž prakticky vždy jde o případ, že jeden z nich napsal celou písničku – text i muziku. Jsou tu jen dvě odlišné odrobinky odjinud (Jednou Vebrovou zhudebněný Hule, jednou spolupráce Vebrová – Acher.) Zajímavé je, že jak Vebrová, tak Acher rádi pracují s tím, čemu říkám křeplepy. Tedy místo očekávaného slova nějaké zcela jiné, lišící se formálně jen nějakou tou hláskou, posouvající smysl jinam. A to vše zazpíváno jako naprostá samozřejmost (až mě vraní mrtvice) posouvá příběh jinam a nachází novou logiku. Většina těch příběhů má nějaký vrcholně erotický plán, a také plán existenciální, chcete-li. Některé texty jsou výstřikem pár slov (Např. Acherovo Neucukni: Když už sáhneš do keřů, tam/ mým ostružinám/ možná nahmatáš/ vlhké chmýří/ utajených ptáčků/ dobře utajených ptáčků), některé jsou košaté. Prakticky všechny jsou mnohoznačné, a alespoň v některých těch znacích bolavé, a proto krásné. O každém z nich dokáži uvažovat velmi dlouho a nacházet v něm nové možnosti: Vztah není buřtguláš. Nůžkami stříhám kůži pryč z těla ven. Doprovod kromě dominantního akordeonu Jany Vebrové obstrávají občas další nástroje (Miloš Dvořáček jr. bicí, Ivan Acher ostatní – rozebrané piáno, samplovač, akordeon, heligonka), ale základ je Vebrové zpěv. Občas na hranici srozumitelnosti, ale naštěstí booklet texty obsahuje. Někde je melodie možná překvapivě blízko nějaké zcela neznámé lidové, která ale určitě někde musí existovat, jen ji ještě nikdo nenašel, někde je prazvláštní. Ale to je jen nepatrnost, spíš otázka libosti než nutnosti, řečeno s titulní písní. Album má pravděpodobně i vyšší stavební strukturu, nejen seřadit písně s ohledem na různost a podobnost temp a tónin. Působí očistně – od nářku nad náhražkovým světem po písničku pískanou na dutou (nadutou?) klíční kost. Jsou zde témata metamorfující z písně do písně a jiná, metastázující. Holůbek a Maryčka Lagronová jsou vlastně dvě části z jedné lidové balady, kterou by taková Lapčíková spojila. A bylo by to krasosmutné. Zde jsou schválně odděleny třemi jinými písněmi. A stejně je to krasosmutné. Album Kykyrý bylo nahráno u Broňka Šmída, který je sám podobné krevní skupiny, vydáno jako digipack s vlepenou knížečkou textů, vše v černobílé s převládající černou. Patří k nejvýraznějším debutům poslední doby a to nejen v našem žánru.

 
Jiří moravský Brabec
Folk & Country 1/2008

HOME