Archetypální alternativa

Ctitelé Vladimíra Václavka jsou zváni k dalšímu výletu mezi severoamerické indiány, do středoasijských velehor a do Afriky (připomeňme, že název Václavkova minulého CD Ingwe pocházel z mlaskavého jazyka xhosa z pouště Kalahari). Sedmipísňové album, na kterém legendu brněnské alternativy plnohodnotně doprovází bubeník Miloš Dvořáček, mi připomíná let balónem pulsujícím vzduchem nad nejstrmějšími vrcholky Kordiller, Altaje či Etiopské vysočiny. Jen občas se koš s posádkou opatrně snese do údolí a zachytí tklivé vytí vlka nebo obřadní zpěv šamana. A pak balón opět stoupá a letci mají na chvíli čas začíst se do Mythologiky Clauda Lévi-Strausse či Dějin náboženského myšlení Mircey Eliadeho. Václavek se svým týmem (který vedle Dvořáčka čítá ještě tři hosty včetně Václavkovy ženy Tanji Ebeling) zde totiž navazuje na pravrstvu mýtů a legend. Posluchače na příběh nejprve patřičně naladí (např. téměř čtyřminutovou předehrou v písni Starý havran) a poté začne vyprávět. Jak jsme zvyklí z jeho minulých sólových alb, spíše poutavě hovoří než zpívá. Dlouhé předehry a zpívané či vyprávěné příběhy však nejsou jedinými kameny tiše pulsující mozaiky. Svou důležitou roli zde hraje zpěv beze slov (Na břehu jezera, Chlapeček) a samozřejmě i gradující hudební doprovod. Václavek sice využívá repetitivní motivy a jeho zpěv skutečně není příliš proměnlivý, avšak přizvání Dvořáčka jako rovnocenného partnera naplňuje celek zvláštní dynamičností. Nejlépe je to patrné hned v první skladbě Na břehu jezera, jejíž text – nepočítáme-li jeho kratičké rozvinutí v závěru – sestává z pouhých deseti slov: “Na břehu jezera / stojí bílý vlk / a pije moji smrt.” Zatímco autor opakuje tento mýtický slogan stále dokola, hudební složka graduje z tiché polohy až někam k expresivní alternativě třebíčských FruFru. (Mimochodem na poslední desce FruFru bubnuje také Dvořáček a za mikrofonem v této kapele stojí Václav Bartoš, bývalý kolega Pavla Fajta ze skupiny Pluto, přičemž bubeník Fajt je někdejší Václavkův kolega z Dunaje…) Ještě jeden detail jsem v této jediné skladbě zaznamenal – s gradací vystupují čím dál víc do popředí basové tóny (přičemž Václavek, dnes především vynikající kytarista, hrával v Dunaji na baskytaru). Album Život je pulsující píseň si nehraje na žádnou brněnskou alternativu, avšak ani na world music nebo cokoli dalšího. Václavek s Dvořáčkem si dali mnohem ambicióznější cíl: navodit svou nadžánrovou hudbou atmosféru archetypálních vyprávění, která máme všichni zakódované v sobě. V minipříběhu o vlkovi a pité smrti je to zřejmé na první poslech. Ve zdánlivě infantilní hříčce Chlapeček si musíme odmyslet pro děj zbytné momenty (“na zemi řízeček”) i slovní hříčky odvádějící naši pozornost (“umakaný umakart”), abychom se dostali ke stesku po úplné rodině, tedy opět k jednomu z pratémat lidských dějin. Text Medvídka plyšového je plný archetypálních narážek explicitních (“kde člověk sní o vlku a vlk o člověku”) i implicitních (zmínka o Erbenovi a Kytici). Už zmíněný Starý havran je pak něčím mezi mýtem, pohádkou a legendou a na podobnou vlnu se naladíme i v závěrečné Leben o skokanovi v potoce, o světle zářícím ze severu a o tom, že nepotřebujeme žádný kompas. Mimochodem germánský jazyk a ono světlo ze severu pootevírají vrátka k dalšímu velkému okruhu mytologie, který možná čeká na zpracování na příštím albu. Život je pulsující píseň je album pozoruhodné svým naznačeným námětem. Je to album samozřejmě výborně zahrané, kompozičně promyšlené a přitom uvolněné. Škoda jen, že Vladimír Václavek tentokrát poprvé zcela rezignoval na zhudebňování básní. Nedaří se mu totiž vždy uhlídat přízvuky, občas je – vzhledem k tématu alba – nemístně infantilní (zdrobněliny v písni Chlapeček) a přečteme-li si z bookletu Starého havrana bez fascinujícího hudebního doprovodu, povzdechneme si: Žádná poezie. Na druhou stranu však lidová slovesnost také nectí všechna formální pravidla. A tak nasajme rytmy a barvy hudby a vznesme se… Třeba nad tu horu z bookletu, ze které čouhá kýčovitý čumák gorily.

Milan Tesař
Folk & Country 3/2008

HOME