První sólové album Vladimíra Václavka s tímto názvem vyšlo v roce 1992, tedy v době, kdy CD přehravače byly v majetku nemnohých a navíc u MUA, malé firmy, které mu ani nemohla zajistit slušnou mediální podporu. Václavek vstoupil do brněnské kultury v osmdesátých letech, kdy Brno bylo možná hlavním městem české alternativy a jakkoliv jeho projekty jsou různorodé, vždy měly a mají alternativní punc (E, Dunaj, Domácí lékař, Rale, Čikori, Bílé inferno…).

Indies se rozhodli neprávem opomenuté Václavkovo album vydat v remasterované podobě a doplněné třemi bonusy. CD má teď prakticky každý (Indies navíc album vydali i v mp3 verzi pro ty, kterým je lesklý kotouček už zastaralý), čímž potěšili určitě slušnou dávku labužníků, nemyslím si však, že vyrazili do čelných příček hitparád. Taková Václavkova hudba není.

Jaká je? Nechtěl bych nevhodně použít slovo meditativní, protože pod ním si můžeme představit i různé levné podvody s šerosvitem. Je to snivá a básnivá hudba založená na riffech a strojcích akustické kytary, které občas vstupují do dialogu s dalšími nástroji, ať už je ovládá Vladimír sám (baskytara, klávesy, perkuse), nebo hosté (japonská houslistka Takumi Fukushima, violista Miroslav Černý, kytarista a dlouhodobý spoluhráč Josef Ostřanský nebo v bonusech Luboš Malinovský se svými samplery). Zpívá ztišeným hlasem básnivé texty různých autorů (kromě svých i kelgů z brněnské alternativy Karla Davida, Petra Váši, Marie Huvarové, zhudebněné básníky Paula Eluarda a Juliana Tuwima a lidové texty z Číny či Guineje) jen občas doplněn o podmalující ženský vokál. Jeho zpěv je velmi nevtíravý, vlastně vás nutí, aby jste napínali pozornost k tomu, co říká jakýmsi pološepotem s velmi šetrnou porcí výrazu a záměrným dynamickým stereotypem.

Většina písní se nese v nepříliš rychlém tempu, bez většího důrazu na zvýraznění rytmu, bez klenuté melodie zpěvní linky a jakékoliv vnější naléhavosti. Přesto je jak v kytaře využívající skryté síly minimalismu, tak v sebepohrouženém zpěvu výrazné vnitřní napětí tolik odporující principům současné většinové euroamerické kultury, že jde o hlas nepřeslechnutelný, výpověď svou povahou výjimečnou a při vší zvláštnosti vlastně naprosto přirozenou, jen jsme na ni zapomněli. Pokud budeme hovořit o podobu s východními filosofiemi vnitřní harmonie a pasivity, je to zase spíš pocitová spřízněnost než kopírování stylu.

Obal digipacku s portrétem Váslavkovy holé hlavy zezadu vychází z původního obalu bývalého Václavkova spoluhráče, výtvarníka a performera Vladimíra Kokolji a jsem rád, že byl zachován, mrzí mne však, že uvnitř jsem nenarazil na texty. Na druhé straně mi nevadilo, že není uváděna stopáž jednotlivých písniček, zde se na čas nehraje a pravděpodobnost, že některou z písní alba uslyšíte v hitrádiích, je nicotná.

Zajímavým srovnáním je Václavkův posun za oněch třináct let, které je patrné ze tří bonusů (pokud si nepustíte vedle tohoto alba přece jen “kapelovější” Písně nepísně z loňské úrody. Změnil se jeho hlas do plnějšího zvuku, posílily se minimalistické prvky v doprovodu, ale je to svou podstatou stále týž Václavek, který uzavírá album zhudebněným Reynkem, kterého ostatně interpretoval už na Bílém infernu.

Když loni Vladimír Václavek s Ivou Bittovou vystupovali na Zahradě, publikum se rozdělilo na ty, kteří jeho hudbu odmítli a považovali za nepatřičnou, a na ty, kteří poslouchali se zájmem. Upřímně řečeno není problém nechat si i toto album proletět jedním uchem tam a druhým ven, není v něm nic, co by se vnucovalo do přízně. Ale lze si ho i pěkně užít jako celku. Pro mne osobně ale je to nejspíš album, kde mne některé písně osloví prakticky kdykoliv (Opuštění, Svlečená v salóně, Nebyl jsem nikde a byl jsem všude) a jiné si člověk vybaví v určitých náladách, ovšem o to intenzivněji. Ještě jiné se mne zatím jen dotýkají letmo, ale věřím, že jejich čas pro mne ještě přijde. Už proto je rozumné vydat takovou desku po dlouhých třinácti letech v reedici.

Jiří moravský Brabec

HOME