Mírně ohnivý pražský klezmer

Trombenik: Ay Di Fayer. Avik, 2010, celkový čas 62:14

Klezmer = kvílivé housle + vřeštivý klarinet. Pokud máte tuto představu, Trombenik (v podtitulu zvaný Prague klezmer band) ji se svým nástrojovým obsazením a aranžemi může dost přesně naplňovat. Samozřejmě, popsat, o co jde, je možné i z úplně jiné strany: “Ay Di Fayer (jako oheň) – i tak by se dal charakterizovat hudební styl jménem klezmer. (…) Vyjděme tedy z názvu titulní skladby, protože jeho výklad nám může pomoci klezmerovou hudbu v podání Trombeniku definovat,” stojí v pěkně napsaném, pochvalném sleevenotu. (Na kterém je bizarní, že ho nenapsal žádný spřátelený publicista, ale bubeník Trombeniku Adam Krejčík…) Kapela se na bookletu navlékla do slušivých starohasičských uniforem a ačkoli jí věřím, že “na koncertech Trombeniku… …se pod pódiem spontánně a nespoutaně tvoří… …taneční běsnění,” jsem velmi rád, že “živelnosti” a “ohně” nenacházím na desce až tak nadměrně. Zdá se mi totiž, že se dá “ohnivost” dodat na nahrávku velmi levně a hudebně hluše; díky Trombeniku za muzikantsky solidní přístup. Možná, že tak kapela nedostala na cédéčko úplně všechnu energii, kterou je zvyklá vydávat naživo: no a co? Jedná se o studiové album: hlavně, že hnacím motorem nejsou oblýskané triky, ale výsledek je tažený výbornými instrumentálními výkony obou hráčů na sólové nástroje. Důležitý je hlavně kapelník a klarinetista Josef Vondráček alias Pepíno von Dráček se svojí virtuózní technikou a schopností různě ohýbat a barvit tóny. Krásně stylové housle Vojtěcha Pošmourného dostaly ovšem v podstatě stejné množství příležitostí se blýsknout; nejčastěji ostatně hrají oba nástroje spolu, ať už ve dvojhlasech nebo v častých unisonech. Hudba Trombeniku je tedy opřená o klasickou klezmerskou instrumentaci: vlastně si člověk uvědomí, že přes všechnu popularitu židovského folklóru u nás moc takových partiček nemáme. Kapely většinou vyzobávají některé klezmerské prvky a míchají je do svých world music nářezů, anebo jsou na druhé straně sestavy, kde jako by víc než o muziku šlo o vyjádření světonázoru zúčastněných pomocí hebrejského nebo jidiš ethna. Ne tak Trombenik: tam je smyslem hudba sama a klezmer je jasným základem, ostatní styly maximálně zřídkavým kořením. Nikde neuslyšíme příliš komplikované aranže, ani nečekané orientální rytmy a harmonie. Je pravda, že občas instrumentální muzika poněkud zdivočí a rozběhne se jihovýchodním směrem (Der Heyser Bulgar, Baym Rebin’s Sude), ale občas je zase v docela klidném tempu a málem úpěnlivé pravidelnosti (Freylekh Tants). Rychlé laufy i táhlé souzvuky klarinetu a houslí jsou podepřené rytmikou (bicí již zmíněného Adama Krejčíka, na kontrabas Karel Bělohradský), pátým doprovodným hráčem není – jak byste možná čekali – klavírista nebo kytarista, ale hráč na šestistrunné banjo Radek Rýda. Banjový beglajt je výborný nápad, který zvyšuje Trombeniku osobitost a ukazuje na americkou větev klezmeru. Je pravda, že oproti ostatním nástrojům je jen velmi tichoučce a opatrně v pozadí (proč vlastně?), nicméně jsem přesvědčen, že jeho úplná absence by byla citelná. Host je na desce jediný, zřídka hrající (Bayt Zhe Mir Oys A Finfuntsvantsiker…) a opět Trombenik překvapil: nepozval si nějaký další dech, ale cimbál (Luděk Nezbeda). Z šestnácti skladeb alba je přesně polovina instrumentálek (s jedinou výjimkou tradicionály), i u mnoha zpívaných kousků (nejčastěji převzaté a upravené skladby) jsou rozsáhlé instrumentální pasáže. Zpívá Pepíno von Dráček, sedmkrát v jidiš, jednou roztomilou angličtinou čerstvého přistěhovalce (Momele). Na nejen stravitelném, ale dokonce zábavném pojetí zpívaných věcí má zásadní podíl. Zpívá vlastně civilně, ale zaujatě, a přestože dává zpěvu lehce prvorepublikový nádech a občas nějaký ten tón zavzlyká či přelomí, je obrovsky nad věcí i tam, kde nezbytně jojká či se poťouchle směje. Krásně to dokládají třeba výborně provedené recitace - “výklady textu” v češtině ve skladbách Die Grine Kuzine a Itsik Hot Khasene Gehat. Je pravda, že kapela hrající nějaký “internacionální” žánr a zpívající ho v původním jazyce si říká o srovnání ve světovém měřítku. Když však protentokrát přiložím měřítko domácí, mohu konstatovat, že Trombenik hraje zajímavou a strhující muziku a je s podivem, že vydal za devět let existence teprve druhé album. Díky za něj.