Horké lednové trio

Trio de Janeiro: Malá Černá Domů. Indies Scope 2008, celkový čas: 49:13

Začátek třetího tisíciletí se na světové – a s určitým zpožděním i na české – hudební scéně nese ve znamení nejrůznějších hudebních fúzí. Jedním z příkladů je pestrost kapel, které se přihlašují do soutěže Colours Talents, pořádané vydavatelstvím Indies Scope Records a festivalem Colours of Ostrava. Podle pravidel je soutěž “určena skupinám, jejichž styl je inspirován jak místní lidovou hudbou, tak i hudbou světovou – například Irsko, Skandinávie, hudba z Afriky, Asie i jižní Ameriky – a které nejsou smluvně vázány u některé z vydavatelských společností”. O tom, že jde o vymezení skutečně velmi široké, svědčí přehled dosavadních vítězů: Posmrtné zkušenosti (“etnopop”), Yellow Sisters (vokální tvorba a inspirace – nejen – africkou hudbou), Prosti dumi (balkánská hudba) a… Trio de Janeiro. Trio de Janeiro navzdory svému názvu není trio: V bookletu alba najdete fotografie šesti členů a zadní strana obalu uvádí dokonce osm muzikantů. Tím je dáno pestré nástrojové obsazení: vedle zpěvu, kytary, basy a bicích jsou to perkuse, trombón a dva saxofony, z toho jeden alternovaný s flétnou. Z tohoto složení a samozřejmě z hudebního cítění jednotlivých muzikantů se odvíjí i styl, který Rio de Janeiro hraje. Nelze jej označit jedním slovem, kapela od písně k písni či spíše od skladby ke skladbě proplouvá vodami zdánlivě nespojitelných hudebních forem a vytváří svou vlastní představu o dokonalém zvuku. Názvuky brazilské či obecně latinskoamerické hudby, k nimž by sváděl vtipný název souboru, zde sice najdeme také, avšak nejsou dominantní. Velmi zjednodušeně má Trio de Janeiro nejblíže k energickému jazzu a funku, avšak na albu najdeme i středoevropské inspirace (Aj, ženy, ženy), blues (Točky) nebo letmý dotek hiphopu (Gummed Paperes). Záměrně jsem v předchozím odstavci psal o “písních či spíše skladbách”. Útvary, které skupina na svém albu nabízí, totiž většinou klasickou písňovou strukturu postrádají a i tím má toto trio/netrio blízko k improvizovanému jazzu. V lidové Anička, dušička se kapela odrazí od stručného tradičního textu, aby mohla rozjet rytmicky zajímavou jízdu, ve které mají barvy hlasů (ženské sólo a mužský sbor) větší vypovídací hodnotu než původní obsah písně. Další známou lidovou Aj, ženy, ženy lze srovnat s verzí slovenské skupiny Karpatské horké. Trio de Janeiro jde v jazzování ještě dál, a původní strukturu tak zcela rozvolňuje. Nejodvážnější úpravou je Byla cesta ušlapaná bez textu, v latinském rytmu a s kvákající funky kytarou. Nemít záchytný bod v podobě názvu, možná bych v ní předlohu ani nenašel. Úpravy (zdánlivě) známých lidových písní však tvoří pouze zlomek alba. Většinu skladeb na albu Trio de Janeiro označuje jako své autorské, avšak i v nich často čerpá ze známých motivů hudby celého světa. Typickou ukázkou je vokál v “remixovém” intermezzu Gummed Paperes, jehož funky-dubový úvod s výraznou basou a rytmickou figurou se mi mimochodem moc líbí. Velmi zajímavá je také píseň Maison Derriere, ačkoli ani zde není pojmenování “píseň” zcela přesné. I tentokrát totiž kapela více než na (nijak zvlášť oslňující) text vsází na zajímavou hudbu, aranže a rytmické hrátky. V průběhu skladby se proženeme vlnami reggae, latinských rytmů i blues včetně vtipně vymyšlených stoptimů. Album Malá Černá Domů se povedlo zvukově i muzikantsky a myslím, že fanoušci žánrových fúzí z něj mohou být nadšeni. Já mám jedinou drobnou výhradu ke zpěvu: Zpěvačka, velmi dobrá v komunikaci se sborem (Anička, dušička), to v některých energičtějších skladbách bohužel přehání s expresivitou a například v už zmíněné Maison Derriere by podle mne neškodilo mírně ubrat. Název Rio de Janeiro, Lednová řeka, zapsal do mapy v roce 1500 portugalský mořeplavec Cabral. Skupina Trio de Janeiro, “Lednové trio”, nám připomíná, že na jižní polokouli je leden teplý měsíc, a že tedy jakýkoli jednoznačný výklad jejího názvu i hudby by byl mylný a vedl by jen k další spleti možných interpretací.