Blues
s rukou přes ústa
Třešňák Band: Němý
suflér, Galén 2010, celkový čas 42:46
Vlastimil Třešňák, nejaktivnější
z písničkářů první šafránské generace, vydal po třech letech nové – celkově
třetí – studiové album se svou aktuální bluesrockovou kapelou. Ta od minulé
desky Skopolamin opět zkrátila název, a tak místo V. Třešňák &
band čteme na černo-červeno-bílém obalu pouze Třešňák Band. Obal je
mimochodem výmluvný: Zatímco prostovlasí pánové spoluhráči Rychta, Panáček a
Volný se lehce usmívají, Třešňák si zakrývá ústa dlaní a kštici čepicí, jako
by na něm záleželo nejméně. Je pravda, že Němý suflér je
zatím nejkapelovější deskou Vlasty Třešňáka. Do popředí vystupuje krásně
nazvučená kytara Jaromíra Panáčka (Němý suflér), Martin Rychta za
bicími také růžky (Memoár) a hned v úvodním Chlape! si nelze
nevšimnout baskytary Jana Volného. Třešňák Band rozhodně není písničkář
s doprovodem. Jde o plnohodnotnou bluesrockovou kapelu. Zakrytá ústa však
nejsou na místě, Třešňák zde opravdu není za němého sufléra. Z písničkářství
zůstal důraz na texty, a to opět na texty naprosto nekompromisní. Nelze
jednoznačně říct, zda a kam se Třešňákův textařský um posunul od alba
Skopolamin. Možná jsou písně víc než dříve zalidněné konkrétními
postavičkami, jejichž identitu autor buď zcela tají, nebo ji pouze jemně
naznačuje. A tak zatímco pravou profesi a jméno Mr. Šperháka si možná
lze domyslet, u bezejmenného hrdiny Syna pluku („s reklamní taškou
firmy Tesca / déja vu v Kenvelo tričko“) bychom možná ani nehádali, že jde o
písničkáře samotného. Obecně však platí – jak se autor recenze přímo od
Třešňáka dozvěděl –, že písně pojednávají nejčastěji o lidech, kteří „jsou
zlí“. Novodobé protestsongy Vlastimila Třešňáka z jeho posledních tří desek
by už možná nabízely téma na plnohodnotnou diplomovou práci. Vždyť všechno
to prolínání témat církevních, mystických, nacistických, komunistických i
úřednických, propojených nevšední poetikou, po rozborech přímo volá. Nemusí
však jít o rozbory typu „co tím chtěl básník říci“. Stačí sledovat formální
záležitosti, protože Třešňák i tentokrát nabízí tolik zajímavých her
s jazykem, že posluchač ani žasnout nestačí. Balancování na hraně vkusu není
výjimkou: „Přijde noc jak křišťál,“ začíná například skladba 9. listopad
A. D., ve které se mihne „mukl Adonai“ i heslo „Arbeit macht frei“.
V písni Krkla lze vnímat Třešňákův smysl pro detail, když má tlustá
tanečnice u tyče „na zadku tetovaný logo“. Jenže nejde o tanečnici, nýbrž
o... „stranu neodsuneš stranou, ztloustla“. V jednotlivých skladbách si
Třešňák hraje například s písmenem x (píseň Detox, ve které si chytí
taxíka), s latinou (Veni, vidi, vici) i s nadužíváním módní
angličtiny („K brejkfestu než kafčo, cukr, rum!“ – Mr. Šperhák).
Rytmicky mu to občas nevychází („Praskne, stane se ničím“ – Krkla),
avšak dokáže to „zachránit“ svým charakteristickým hlasem, ke který ladí
s bluesovými nepřesnostmi. O Třešňákově hlasu by se mimochodem daly
psát novely, když ne přímo romány. Nejde jen o jeho příbuznost s Dylanem
nebo Mišíkem. Poslechněte si například, jak několikrát změní barvu a dikci
během titulní písně Němý suflér, ve které si „nadosmrti komparsista“
vyřizuje účty s „pánem z dopisní známky“. Hovoříme-li o Třešňákovi
jako o autorovi nekompromisních textů, nejde pouze o zvolená témata, o
výpovědi o konkrétních lidech (jakkoli skrytých za přezdívkami a šiframi)
nebo o občasné použití peprnějších výrazů. Nekompromisní je písničkář i
v tom, že píše, jak potřebuje a jak to cítí, aniž by přemýšlel nad tím, zda
posluchač význam správně rozkóduje. Od Baudelairových dob víme, že krásně se
dá psát i o tom, co má ke kráse daleko. Třešňákův jazyk je svým způsobem
vytříbený a kultivovaný, i když jej písničkář používá k popisu skutečností
nepříjemných až odpudivých. Varuje nás před nimi. Autor recenze přiznává, že
se příliš varovat nedá a že se s Třešňákovým pesimistickým viděním světa
úplně neztotožňuje. Přesto bude dál po albech Třešňák Bandu s radostí sahat
a rád se nechá překvapovat dalšími pochmurnými vizemi a děsivými slovními
hříčkami, zabalenými do kvalitní a dobře zahrané hudby.
Milan Tesař (Radio
Proglas)
Folk 11/2010 |