V.Třešňák & Band: Skopolamin. Supraphon 2007, celkový čas: 46:28 

Žádný Vlasta, žádný Vlastimil. Pouze „V. Třešňák & band“ stojí na obalu písničkářova nového alba Skopolamin. Jako by jeden z nejnekompromisnějších tvůrců českého folku dával najevo, že je součástí kapely a že na jeho jménu nezáleží. Nicméně Třešňák stále zůstává jediným textařem, hlavním tvůrcem hudby (s výjimkou písně Jsi tu? je autorem nebo spoluautorem všech skladeb) a samozřejmě hlavním zpěvákem či spíše vypravěčem alba.  Třešňák, Čech s dylanovským nepěveckým hlasem, podobně jako na svém minulém CD Inventura razí názor, že písničkář by měl především upozorňovat na nešvary své doby, burcovat, kritizovat, ironizovat či jak všechny činnosti autora protestsongů můžeme nazvat. V českých luzích a hájích v současné době najdeme jediného srovnatelně rozhněvaného muže, Pepu Nose, s jehož aktuálním albem Bojové písně by se mohl Skopolamin poměřovat v počtu ostrých výrazů. Jenže zatímco Nos si vystačil se svým charakteristickým zpěvem, s akustickou kytarou a s velmi střídmým doprovodem francouzského klávesisty a perkusionisty Damiena Riby, Třešňák se posluchačům už podruhé představuje jako frontman rockové kapely. Nebo bluesrockové, vezmeme-li v potaz často užívanou hudební formu. Na albu Skopolamin najdeme odlehčené svižnější blues (Cirhóza) i pořádně tvrdý bluesrock (Zlý sen, Tvrdý Y). Jinak rozptyl desky sahá od akustických pasáží (Znouzectnost či jemnější Mona Lisa) až po hardrocková kytarová sóla (Reinkarnace). Podobně jako na Inventuře tu však platí, že kapela „pouze“ doprovází a nestrhává na sebe hlavní pozornost. I když se totiž jedná o výborné muzikanty (Martin Rychta – bicí, Jaromír Panáček – kytary, Jiří Kubíček – baskytara, Jan Štolba – saxofon), pochopili, že na tomto albu jde především o předání poselství a že rocková energie toto poselství pouze umocňuje.  Občas slýcháme nesmyslnou tezi, že po roce 1989 ztratila původní profese písničkáře-autora protestsongů smysl. Třešňák nachází stále dost témat, o která se může opřít a která může rozvinout. Dokonce mám pocit, že zatímco na Inventuře se snažil řešit i problémy bezprostředně související s minulostí (Die Kameraden), tentokrát mu dějiny slouží pouze jako metafora (Mona Lisa, Reinkarnace). Ubylo narážek na církev či církve ve prospěch obecně náboženské a pseudonáboženské problematiky („Už nechci do Talmudu, Bible, Koránu / lepit pravoslavný ikony / jak rabi muezzin pouštět po ránu / CD nějaký tý Madóny, patróny… – Hej, vy bozi!).  Dvě stěžejní písně Třešňák umístil na začátek alba. Zlý sen je ostrou kritikou současné politické konstelace v Česku: „Komunista mě zastupuje v Bruselu. (…) Komunista řeční v evropským parlamentu.“ Současně jde však o osten namířený proti současné české kultuře: „Kickboxer zpívá písně Karla Kryla. (…) Václav a Lou smolí rockovou operu.“ Následující Gurunáš! je hitovou (dá-li se v tomto žánru o hitech hovořit) črtou o učiteli-guru, který „na kumšt byl pes / učil po bůru / uvázat múzy na řetěz“. Tedy o „umělcích“, kteří se vydávají za umělce.  Je pravda, že Třešňák si na svém nové albu nebere servítky a i když v bookletu uvede pouze „Nejspíš se na to…!“, na desce několikrát zazpívá i sloveso, které se rýmuje se slovy nežeru, neberu či operu (Zlý sen). Nabízí se srovnání s jiným nas**ným albem, Romano hip hop rappera Gipsyho. Jenže Gipsy zaprvé zdaleka neprožil to, co Třešňák (který jiný z našich písničkářů má takové právo nadávat na komunisty). A zadruhé: zatímco Gipsy porušuje základní pravidla českého frázování, Třešňákovy texty jsou sice drsné, avšak poetické: Obsahují řadu slovních hříček (v písni Cirhóza se zve „do tyjátra!“), zajímavých asociací („guru tře ebonitový ocas o liščí tyč“ – Gurunáš!) a nečekaných point („a pověsím se vedle tebe“ – Mona Lisa). Hořkým klíčem k albu, pojmenovanému podle „drogy pravdy“, podávané vězňům či válečným zajatcům, je dvojverší z titulní písně Skopolamin: „A pravda v poli nášlapných min / naklonil jsem se k ní – nedosáh.“ Svět podle Třešňáka byl na minulém CD Iventura neveselý. Se Skopolaminem se nic nezměnilo. Zůstal bezútěšný svět, ale také hořká poetika a poctivá hudba.

Milan Tesař

HOME