Na nové desce Třešňák nijak nezapírá, že je ze staré školy a zůstává věrný svému předchozímu chápání údělu písničkáře. Napsal a s kapelou, ve které jsou Jaromír Panáček (kytary elektrické, akustické a basové), Martin Rychta (bicí), Jaroslav Olin Nejezchleba (violoncello) a Jan Štolba (tenorsaxofon) nahrál album o dvanácti písních. Texty jsou vždy jeho, na muzice se kromě něj podílel třemi a půl melodiemi Martin Rychta, který album zároveň i produkoval.

Kapela hraje s rockovým cítěním (většinou zvuk není přehuštěný tóny ve středních polohách, což je velmi příjemné) které už je možné označit za nadčasové – tedy mohla by tak hrát už před dvaceti lety a podobný zvuk bude přijatelný i za dalších dvacet let. Výjimkou je Cyrano a Magdalena, jediná ryze akustická píseň alba. Třešňákovské zpěvní linky, které nejsou nijak zvlášť klenuté, občas doplní nějaký ten příjemný nástrojový motivek. Středem pozornosti je ale vždy zpěvák – písničkář Vlasta Třešňák.

Svým mírně chraptivým křičeným hlasem vyzpívává dvanáct naléhavých témat, a tím popírá tvrzení mladší písničkářské generace, že už vlastně není o čem zpívat. Texty jsou totiž pro toto album tím zásadním. Žádný z nich se nezabývá věcmi zcela soukromými, a i když v nich je prostor pro osobní život, do všech vstupuje velký svět, určující naše životy, jako bájný Moby Dick ve druhé (stejnojmenné) písni alba. Mimochodem v této písni stejně jako v několika jiných spojuje dvě příšernosti dvacátého století až do obrazu, kdy se říšský rubl třepotá na stožáru.

Třešňák je svou poetikou hluboce zakořeněn v generaci Dylanových dětí, kde se zvláštním způsobem snoubí básnická zkratka úsporná na každé písmeno a záměrně mnohomluvná folková poetika s kořeny někde v blues. “Proč se Venuše točí na druhou stranu? Corn Flakes nebo Koňskej Guláš? Proč vyšel Mein Kampf a Komu zvoní hranu? Proč se sirotci modlej Otčenáš?” (Povolení k pobytu)

Z melodií je často cítit blues, někdy písně dokonce přímo bluesové jsou a nemám pocit, že by Třešňák chtěl koketovat s nějakou módní etnickou vlnou. Stojí si za svým i hudebně. Podstatnější ovšem je, že má mravní kredit stát si za svým i v krutosti, se kterou popisuje společnost, ve které si kdekdo nějak zadal. Příběhy vypráví vysloužilý německý voják od Stalingradu, novinář z bulváru podílející se na stupňování marasmu, pochybný kněz z Pacem in Terris, který se snaží skloubit víru a požitkářství - a někdy přímo autor sám, bez stylizace.

V mistrných zkratkách a neologismech o nichž nevím, jsou-li jeho, nebo výsledek lidového génia z hospod, se míhá naše současnost, kde operní diva jde ze žrautu, z anorektičky Barbie se stala svatá Bulimie, český národ miluje Pravdu, Sebe, Křemílka a Vochomůrku a reprezentuje ho soudruh Jura Teplák.

Není to deska zahořklá stejným způsobem jako poslední Mertova, ale nevidí nás o nic lépe. “Můj národ je marod, byl li kdy vůbec zdravý,” zní jeho diagnóza. Nechává potkat se Gregoryho Pecka a válku v Čečně v sousedních šotech zpravodajské relace, v kuchyni se mu potká Cyrano s Bergeracu s Magdalenou Dobromilou redigující kuchařku.

Nevyjímá se z davu, jede v tom s ostatními. “Život na kolenou chválí ten, kdo s chutí klečí.”

Jaké místo připadne Třešňákovu albu Inventura ve srovnání především s těmi dvěma prvními, jež snad letos vyjdou v reedici, těžko soudit. Pozná se po letech. Myslím si ovšem, že nakonec nad Zeměměřiče nebude. Což neznamená, že není dobré. Jen mi přijde trošku smutné, že nakonec ta alba, která vyšla někde v exilu, se k lidem možná dostávala snáze, než to, které vyjde svobodně doma v době, kdy média veřejné služby neplní svou úlohu opečovávatele kultury a Třešňák zpívá bez touhy elitních posluchačů (jsou-li vůbec tací v mladé generaci) poslechnout si, o čem zpívá zpěvák, spisovatel a vůbec mimořádná osobnost, která neplácá jen tak do větru. Možná by jim připadli kostlivci z Třešňákovy desky už nemoderní. Ale já si myslím, že šlo o poctivou inventuru našich a vašich běsů.

Jiří moravský Brabec

HOME