Vlci s mokrou kapucí  

Martina Trchová (+ Patrik Henel, Radek Polívka): Takhle ve mně vyjou vlci, Indies MG 2010, celkový čas 36:38

Držitelka Krtečka a Autorské Porty z roku 2004 Martina Trchová překvapila už na svém debutu před pěti lety. Autor recenze v té době přirovnával její „lehce dekadentní“ poetiku ke svému oblíbenému Karlu Hlaváčkovi, chválil její široký kulturní rozhled, znalost úskalí češtiny a také aranže, na kterých se tehdy podílel vedle dalších Vít Sázavský. O pět let později je vše malinko jinak, i když Martina neprodělala žádnou revoluci, nýbrž poctivou revoluci. Už nemusíme hledat mezi řádky, zda jde ještě o dívku, dospívající slečnu, nebo už téměř dospělou ženu. Písničkářka vyzrála v tématech, usadil se jí hlas a především našla spoluhráče, se kterými si výborně rozumí a s nimiž se její styl přednesu skvěle doplňuje.  Ne že by spolupráce s Janem-Matějem Rakem, Karolinou Skalníkovou nebo Františkem Rabou na předchozí desce Čerstvě natřeno nebyla výtečná. Jenže šlo o výpomoc maximálně v necelých dvou třetinách písní (Skalníková), v Rabově případě pak pouze na třetině desky. Album Takhle ve mně vyjou vlci je kompaktnější díky účasti kytaristy Patrika Henela a Radka Polívka, kteří účinkují ve všech 13 písních a kteří tvoří i Martininu stálou koncertní kapelu. Vedle dvou stálých muzikantů se na novém CD objevuje také několik hostů v čele s Karolinou Skalníkovou (zde častěji vokalistkou než flétnistkou) a s nepřehlédnutelným podílem „dechaře“ Bharaty Rajnoška. Na celek dohlížel Michal Němec, který do studia přizval své dva kolegy z Jablkoně – Johnnyho Jůdla (fagot v Kulhavém valčíku) a Petra Chloubu (bicí na více než polovině desky).  Zatímco Kulhavý valčík Němec pojal neskrytě jablkoňsky, aranže většiny ostatních písní decentnější a přesto působivé. Bicí se netlačí dopředu, dechy jen občas opatrně vystrčí klaunský nos (dialog Rajnoškovy trubky s Henelovým rapem v Zakázaném ovoci). Jinak zůstávají nejsilnějšími nástroji alba kytara a kontrabas: ve vzájemném rozhovoru (U baru, Takhle ve mně vyjou vlci) i samostatně (kytara ve Vodě stojaté, kontrabas v Metrem). Právě akustický strunný doprovod dvou erudovaných muzikantů (Henel kytaru studoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka a Polívka má vedle trampského Lístku zkušenost z malých jazzových kapel) posouvá album směrem k šansonu a jazzu. Přidají-li se v titulní skladbě decentní perkuse ještě zkušenějšího Petra Chlouby, hudební fajnšmekr může jásat podobně jako u loňského alba Žofky Kabelkové. Byla by však chyba soustředit se pouze na hudební složku a nevšimnout si textů. Navzdory snaze přiblížit se ke složitějším hudebním formám totiž Martina Trchová zůstává především písničkářkou. Po formální stránce se absolventka oboru český jazyk opět o kousek přiblížila k dokonalosti a její práce s délkami samohlásek a s rýmy a asonancemi (Zakázaný ovoce) je vzorná. V písni Metrem je zajímavý kontrast mezi klišé („v Praze je blaze“, „láska/praská“) a originálními slovními hříčkami („jedu metrem do Háje“; „stálej příjem potravy nestačí“). Ne vše je dokonalé (v písni U baru – možná ve snaze přiblížit se lidové mluvě – dostává vytříbená čeština na frak: „na tě hleděl“, „v mojich očích“), ale to dobré výrazně převažuje. Většina písní pojednává o vztazích. Cesta od dívčího či adolescentního pohledu k postoji dospělé ženy je u Martiny skutečně spíše evoluční než revoluční – mezi dospělými obrazy typu „Možná ve mně někdo umřel a možná někdo novej vzniká“ stále sem tam proznívá holčičí smích či pláč. Důležitější však je, že i tisíckrát omílaná témata dokáže Trchová zpracovat zajímavě. Sedmero vlků, jejichž oči žlutě svítí z obalu alba (z dílny téhož grafika jako obal Půlpes od Jablkoně), symbolizuje dekadentní já mladé písničkářky. Tu část jejího ega, která zpívá: „Až si večer dáš bílý víno za mě / Tak já si dám raděj whisky a cizí rámě / Růžovou pentli pak uvážu si na trám.“ Jenže na albu naštěstí nad siláckými řečmi převažují výpovědi nesebejisté a hledající jako: „Jsem žena s berlí v srdci / Mokrou kapuci přes hlavu mám.“ Dobré písně totiž častěji vznikají z nejistot než ze siláckého přesvědčení. A Martinino druhé CD takové dobré písně přineslo.