Hlavní stránka Folková růže BLOG www.jupp.cz Kniha "S kytarou na zádech"

HOME

zpět na seznam

Recenze


Posmutnělé valčíky a zběsilé rytmy

Traband: Road Movie. Black Point 2002, Celkový čas 43:14.

Je hodně těžké psát o novém albu pražské skupiny Traband. Ještě že má tento časopis od ledna v hlavičce vedle folku a country také folkrock, blues, etno a jazz. Všechny tyto žánry totiž v muzice Jardy Svobody najdete. Přidal bych ještě rock a ska, naopak oproti minulému albu Kolotoč (Black Point, 2000) ubylo folkových prvků.

Nezařaditelná muzika Trabandu je dána nástrojovým obsazením. I když vzal kapelník opět na milost kytaru, jeho základním nástrojem zůstává akordeon. Základ zvuku však tvoří především dechy – trubka Jany Modráčkové (ex-Zuby nehty), tuba Roberta Škardy a baskřídlovka Jakuba Schmida. Sestavu doplňuje bubeník Petr Vizina (ex-Šarközi) a banjista Evžen Kredenc.

I když banjo – na rozdíl od dechových nástrojů – nemám s Trabandem příliš spojené, hraje tento nástroj v některých písních nezastupitelnou roli. Skladbu Tlustý muž banjová rytmika posouvá směrem k tradičnímu jazzu. (Mimochodem obsah písně tvoří příběh o noční ulici, svištících šrapnelech a o světě, který “má poruchu”. A samozřejmě o tlustém muži.) Klidné jazzové banjo slyšíme také na začátku morbidní dechové smršti Měla jsem já pejska. Ta je o paní, jejíhož miláčka (“velkýho jak tele”) její starej propil v putyce. A jak to dopadlo? “Nadělali řízky z mýho pejska / paničce se stejská, strašně stejská.”

Jarda Svoboda coby autor vůbec razí zásadu – co píseň, to příběh, pokud možno drsný nebo smutný. V jednotlivých skladbách se často objevuje motiv cest a dálek, a to i v písních o domově: “Můj táta umí všelijaké věci / nosí mi dárky z dalekých cest / nafouklou rybu, svíčku, co hoří / klubíčko drátu. V Africe loví / divoké slony (…) Jo, tak mi to říkal / Takovýho já mám tátu” (posmutnělý valčíček Můj táta a já).

Zajímavou exkurzí po světě však nejsou jen texty, ale i aranže skladeb. Například Černý kafe začíná pár takty jakoby afrických rytmů, které se vzápětí změní v balkánskou dechovku, do které Svoboda zpívá chlapácky drsným hlasem s latentním pražským přízvukem. Zajímavá je také titulní skladba Road Movie. Začíná stylově startováním auta, aby se tento zvuk za okamžik nepozorovaně změnil ve funky rytmus, protínaný tklivými tóny dechů. Hlas je v tomto případě “moderně” zkreslený, text tvoří opět příběh – příběh noční, o holce-zlodějce s jizvami na zápěstí. Příběh, postavený na výrazném sloganu “Hej, votoč to s náma do Marseilles”.

Hrdinové Svobodových popěvků jsou většinou lidé z ulice, z hospod, z podsvětí. Kapelník Trabandu dovedně využívá kombinace spisovného jazyka, obecné češtiny a dalších vrstev (například prvků argotu), a tím pádem jeho příběhy vyznívají autenticky. Jardův zpěv dostává v souladu s tematikou písní až opilecký témbr (Koleda, ve které se stylového zpěvu zhostil i dětský sbor). Hudba – i když v některých případech hodně rychlá – na mě působí (možná paradoxně) spíše melancholicky, a koresponduje tedy s neveselými dobrodružstvími hrdinů skladeb. Na druhou stranu mám strach, že povrchní posluchač se nechá natolik svést k tanci, že se do textů ani nezaposlouchá. Booklet mimochodem celé texty písní nenabízí, což je v tomto případě zvlášť velká škoda. Namísto toho najdete u názvu každé písně pouze pár klíčových slov – nápad je to jistě zajímavý, ale celé sloky a refrény bych si přečetl raději.

Komu Traband doporučit? Za prvé: Určitě ne vám, kteří se o hudbu teprve začíná zajímat. Ne proto, že byste třeba neodhalili nasamplovaný kousek skladby Glenna Millera nebo motiv z irské lidové písně. Ale třeba proto, že Traband není kapela k povrchní zábavě, ačkoli by se vám to třeba na první poslech mohlo zdát. Za druhé: Traband by neměl poslouchat člověk, který hodnotí texty prvoplánově – třeba negativně podle počtu vulgárních slov. Vnímejte nejprve příběh jako celek, a potom teprve vynášejte soudy. A za třetí: Traband nechť poslouchají zejména ti, kteří nemají potřebu hudbu rozdělovat do škatulek. Traband není etno. Není to jazz. Není to bigbít. Není to folkrock. Není to dechovka. Z každého stylu nabízí něco a je na nás posluchačích, jestli je našim uším zvolená kombinace příjemná.

Milan Tesař
(autor je hudebním redaktorem Radia Proglas)

zpět na seznam recenzí

HOME

 

 

 

 

Časopis FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako měsíčník v letech 1991 - 2011.
Webový portál časopisu  FOLK & COUNTRY/FOLK vycházel jako deník v letech 1995 - 2014.
Nyní funguje již jen jako archiv článků. 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovali: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.