Traband: Neslýchané!, Indies Scope 2011, celkový čas 47:32 + DVD

 „Máme prostě pár písniček, které bychom chtěli nahrát, a ve chvíli, kdy je vybíráme, vznikne koncepce alba. K aktuálním skladbám se pak může hodit nějaká věc, kterou jsme nikdy nenahráli, nebo naopak můžeme něco vypustit. Píseň Princezna Lada, která se teď objevila na albu Neslýchané!, čekala například na svou desku možná dvanáct let,“ vysvětloval mi nedávno kapelník Jarda Svoboda, jak vzniká nová deska jeho Trabandu. Album Neslýchané! vyšlo rok po předchozím Domasa, což je v době, kdy na nové desky oblíbených kapel čekáme pět i více let, zběsilé tempo. Je však lepší se na Domasa a Neslýchané! dívat jako na jeden dvojjediný projekt. Jako na dvojici alb, která skupinu zachycují v současné čtyřčlenné sestavě a předkládají nám dva tematické koncepty, s nimiž Traband pracuje prakticky od svého vzniku. Na jedné straně jsou to obecné výpovědi o člověku, jeho touhách, slabostech a snažení (Domasa s verši „Kde člověk bere sílu vylézat hory, skály / Aby stanul na vrcholu a zjistil, jak je malý) a na straně druhé panoptikum skutečných malých postaviček s konkrétními jmény či alespoň profesemi nebo úchylkami (Princezna Lada, Deža ví, Takovej pán).

            Neslýchané! je skutečně album s velmi konkrétními texty: „Posluchač z Prahy“ hledá ztracený čas a vzpomíná na „jednu bytost, co míval tak rád“. Bezdomovkyně „princezna Lada“ dokáže přinést třem „princům“ chvilku pomíjivého štěstí. V zástupu postaviček se mihne učitelský sbor ze základní školy („Copak asi dělá pan učitel Míra? Jestli už se stal řiditelem všehomíra?“), snaživý a přitom neúspěšný Rom Deža („Deža nechce do Kanady, Dežovi je dobře tady“) nebo tragická manželská dvojice „po deseti letech“. Jsou to lidé, pro které by většina z nás měla slova opovržení („Pan učitel Ota, o tom vyprávěj se vtipy“) a jejichž příběhy jsou pro nás jen málokdy inspirací. A přesto v nich můžeme najít i kus sebe nebo svého okolí. Pokud tedy pro nás u předchozích alb Trabandu byl důležitý etický rozměr, ani zde nechybí.

            Po formální stránce jsou texty alba zpravidla poplatné žánru, tedy příběhu o lidech na okraji. Nejde tedy o vysokou poezii, přednost dostávají přímočará pojmenování před metaforami. I do popisu špinavých míst a neveselých dějů se však Svobodovi podaří vnést zajímavou poetiku. Vždyť třeba verše „Ze sklenice od hořčice víno z krabice pije / Červený víno s nápisem Poezie“ s vnitřním gramatickým rýmem a s opakováním slova „víno“ jsou skvělé. A jestliže mi píseň Moji učitelé zní jako veršovánka ze základní školy, téměř autora podezírám, že je to tak schválně. V dalších textech najdeme povedené slovní hříčky (Deža ví) i dostatek prostoru pro napětí (Takovej pán). A když se nám zdá, že Neslýchané! je bohužel přece jen slabší než Hyjé!, Přítel člověka nebo Domasa, přijdou v závěru dva nejlepší texty alba – Muž, který sázel stromy a Kámen v botě.

            Hudba Trabandu se postupně vyvíjí. Neslýchané! nahrála stejná sestava jako Domasa, avšak elektrická kytara tentokrát ustupuje a do popředí se překvapivě derou klávesy (možná vlivem producenta Martina Černého). Konkrétně elektropopová píseň Takovej pán způsobí myslím napoprvé velké překvapení každému fanouškovi Trabandu. Celkově spočívá síla hudební složky víc v aranžích (pěkně se vyvíjí například Muž, který sázel stromy s mandolínou Lucie Redlové, nápadité je použití dětského sboru k posunutí děje v Takovém pánovi) než v samotných melodiích. V nich totiž až příliš snadno rozpoznáváme Svobodův autorský rukopis.

            Vedle dvanácti nových písní obsahuje album také DVD s videoklipy, ve kterých je několik starších písní Trabandu přetlumočeno do znakového jazyka. Lze to vnímat jako službu pro neslyšící i jako zvláštní druh vizuálního (téměř baletního) vyjádření, díky němuž mají klipy smysl i pro ostatní posluchače/diváky. Je to tedy další rozměr, kterým Traband obohatil svou již tak košatou a mnohovýznamovou tvorbu.