Hodná lesní panna

Toman a lesní panna – Na štěstí sáhnout, Jumbo 2005, tt.: 48:28

Toman a lesní panna je uskupení někde na pomezí mezi písničkářským duem a minikapelou. Základní autorkou, zpěvačkou a hráčkou na většinu nástrojů (především baskytara, kytary, flétny a perkusní nástroje) je Romana Tomášková, jí sekunduje Pavel Toman většinou na elektrické piáno či klávesy, zřídka na kytaru. Třetí do party Mirka Králová na desce má v některých písních pauzu, jinak jí připadne kytara a pomocný zpěv. A tím je výčet hotový, kapela se vejde nejen na CD, ale určitě i do jednoho osobního auta. Na Romaně Tomáškové závisí přitom zdar celého díla. Je velmi dobrou zpěvačkou v tom smyslu, že zpívá čistě, neodbytě, s naprostou pohodou a lehkostí. Výrazově se pohybuje v laskavější části spektra, romantická, lyrická, laskavá, snad mírně naivní, bez chuti či schopnosti vyjádřit zpěvem neřest, hněv, úzkost či výraznější napětí. Objeví-li se napětí, pak spíš prostřednictvím klavíru či kytary. Tomášková zpěvem příjemně hladí, což kupodivu ani za tři čtvrti hodinky neomrzí. Možná proto, že je inteligentní autorsko-interpretační osobností, která si dobře vybírá repertoár. Střídá v něm písně pocitové a epické balady, které mi připadají zajímavější. Celkový konejšivý pocit je umocněn i poměrně nevelkými a spíš čekanými dynamickými rozsahy. Hezké jsou obě adaptace irského hudebního materiálu Martin s Haničkou (The Foggy Dew, kterou hraje ve světě kdekdo) a Růže (The Blarney Roses). Méně často jsou zastoupni i další autoři, Pavel Toman sám má dvě melodie, z toho jednu na často zhudebňovaného Hlaváčka – Hrál kdosi na hoboj. Je to jediná píseň, kde si Pavel Toman užije mikrofonu sólového zpěváka. Tuto píseň bych označil za remízu, není špatná, ale ani nevyčnívá nad pokusy jiných v této disciplíně. Ostatně Tomášková si v Baladě zase přebásnila Nerudu – Romanci Helgolandskou, ale to téma si zase Neruda kdesi půjčil – je to prostě koloběh silných příběhů v prostoru i čase, který k naší civilizaci patří. Různé lidové legendy a pověsti jsou asi i prazákladem některých dalších písní. Něco repertoáru přitom vplulo do kapely od externistů, včetně Merxbauera ze Strašlivé podívané. Je zajímavé a ne zcela běžné, že v textech je vlastně uloženo i muzikantské krédo kapely a tím i hodnocení desky: „život v harmonii sladce chutná...zloba není nutná“ (Na štěstí sáhnout), „velkých chyb v textu se vyvaruj, ať líbezná je tvoje melodie“ (Symfonie „Život“ – text. Z. Jandík). „pohlaď mě jako hudba, šeptej mi to co hudba, nalaď mě jako hudba co je v nás“ (Kdo za to může). To je opravdu v kostce krédo i vyznění alba. Prostě není to Čelakovského lesní panna, který by do zrádných osidel lákala hormonálně rozkolísané mládence, spíš hodná víla z idylického venkovského světa, žijící záměrně tak trochu mimo současný kvas a hyb. Celkově ze studia Jumbo tedy vzešlo plánovitě laskavé album, kde si vychutnáte občas mimořádně příjemnou linku některého z nástrojů v jinak naprosto klasicky vystavěných kompozicích, instrumentálně zdařilých kousků je opravdu dost. Pokud jezdíte po přehlídkách, občas si vzpomenete, že tuhle píseň už jste slyšeli před několika lety, a přiznáte si, že teď to zpívají a hrají lépe, vyzráleji. Rozhodně nejde o uspěchané album, myslím naopak, že už na něj byl nejvyšší čas, protože možná některé písničky už budou muzikantům, kteří stále hudebně rostou (tedy zvlášť Romaně) brzy poněkud těsné. Booklet obsahuje potřebné informace včetně textů písní, na můj vkus by se docela hodila navíc nějaká kvalitní barevná fotografie kapely, když už se stejně musely barvy použít na loga sponzorů. Muzika je rozhodně barevnější než booklet (s výjimkou titulní kresby Daniely Bednářové). Ale to je konec konců mnohem lepší, než kdyby to bylo naopak.

Jiří moravský Brabec

HOME