Svitavský Točkolotoč si se svými nahrávkami dává načas. První (ještě) elpíčko vydal na začátku 90. let. CD Kale bala kale jakha vyšlo před bezmála sedmi lety a nyní spatřila světlo světa třetí dlouhohrající nahrávka kapely. Zatímco před patnácti lety byli bratři Peštové se svou skupinou snad jediným významným romským souborem u nás, dnes musí obstát v tvrdé konkurenci všech Horváthů, Bendigů, Dzurků, Giňů a dalších kolegů z Gulo čar, Terne čhave a ostatních kapel. (Mimochodem podobně jako v obou zmíněných skupinách i v Točkolotoči dnes po boku Romů hrají i gádžové.)

Hned na začátku svého nového alba vás Točkolotoč možná pořádně překvapí. Ne tím, že se hned v první písni Sam manuš sam (Jsme lidé jsme) rapuje, a to dokonce česky! Ani ne tím, o čem se rapuje (“Bílá je bílá a černá je černá / a vůbec není pravda že jedna z nich je špatná”). Překvapivý je nekompromisní slovník, se kterým kapela na posluchače vyrukuje (“Co jsem já a co jsi ty, že tady žiju, na to já ti seru”). Jako by pánové z Točkolotoče potřebovali hned v úvodu vykřičet ten největší problém (a rasismus u nás samozřejmě velkým problémem je), aby se v dalších písních mohli věnovat “pohodovějším” tématům. Je pravda, že s dalšími “ostými slůvky” se už na albu nesetkáme, avšak otevřeně protirasistických textů na desce najdeme více (Black and white, Nakamel). Nechybějí však ani bezstarostnější kousky jako Dado daje (“Táto, mámo, já se chci bavit a pít”) nebo Rimi dej (“Mám já holku hezkou – velmi hezkou”). Zajímavým příspěvkem do novodobé vrstvy romského folklóru je skladba Motoris neboli Auto (“Auto se čtyřmi koly / a já se můžu vozit se svými frajerkami”). Kromě zmíněné rapové vsuvky v úvodní písni jsou téměř všechny texty v romštině. Další výjimkou je pouze česky zazpívaná píseň Gambler, příjemná, avšak ke škodě věci příliš vycpaná citoslovci.

Pokud jde o aktuální hudební styl Točkolotoče, při opětovném poslechu úvodní skladby Sam manuš sam mě napadlo označení “akustický crossover”. Výrazná funkující basa (hostující Tomáš Vunderle) ve spojení s akustickými kytarami vzdáleně připomíná jemnější skladby Red Hot Chilli Peppers, vyhrávkami na saxofon skladbu zdobí další host Milan Straka a v pozadí bublají klávesy třetího externisty Bohumíra Bartoška. Co do počtu hostů se úvodní píseň zbytku alba vymyká, avšak napoví dost o celé desce. Například výrazná basa (tentokrát bezpražcová v rukou Libora Truchálka) se objeví i v druhé skladbě, jinak o mnoho volnější a “zvonivější” Čhaje. Zatímco zde bicí znějí alespoň zpočátku trochu unaveně, následující Nakamel je rytmicky zvládnutá výborně. Ještě svižnější Ada džives pre račate je asi nejlepším příkladem toho, co jsem zmínil na začátku – na první poslech latinský charakter, na druhý poslech vyvěrá na povrch funky rytmus a k tomu si ještě nelze nevšimnout balkánského klarinetu (opět Milan Straka). Točkolotoč prostě stojí na křižovatce všech současných romských trendů a spojuje v sobě ukázky z tohoto nejlepšího, co dotyčný žánr může nabídnout. A to na albu uslyšíme ještě romské reggae (Reggae ragu) a další lahůdky.

Obě předchozí alba Točkolotoče byla výborná a novinka So has oda has určitě není slabší. Pokud bych měl kapele přece jen něco poradit, doporučoval bych zůstat u romštiny. Právě oba české texty se mi totiž zdají největší slabinou celého alba. Nejde ani tak o to, že některé banality se v nesrozumitelném jazyce ztratí (i současnou romskou hudbu vnímám jako svého druhu folklór a k folklóru občas textové banality patří). Text Gamblera je však – jak už jsem naznačil – nedotažený (nejde jen o zmíněná citoslovce, ale i o nevychytané délky slabik apod.). A ona rapová vložka v první skladbě? Nemůžu si pomoci, ale na mě působí příliš silácky.

Ale to je opravdu jen drobnost. Celkově mám z nového alba Točkolotoče velmi dobrý pocit. Muzika je zahraná výborně, aranže jsou skvělé. Navzdory tvrdé konkurenci si Točkolotoč pozici jedné ze špiček naší romské hudby udržuje.

Milan Tesař (Radio Proglas)

HOME