Libo-li niebo neboli nebe

O divadelním představení, ze kterého jsou tyto písně, se psalo pochvalně a pokud to máte, stejně jako já, do (Českého) Těšína daleko, můžeme se spolu těšit, že v roce 2005 s ním soubor vyrazí po vlastech českých (a asi i polských či jiných). Představení tedy neznám, nemohu je popsat. Vím jen, že má být mírně nostalgickým a úsměvným pohledem na město na hranici a rázovité postavičky v něm i Těšínském Slezsku, inspirovaným nohavicovými písničkami. Nahrávka písní z něj je velmi zajímavá a nasvědčuje tomu, že obě polohy jsou v něm zastoupeny vyváženě a zajímavě. Pokud patříte k těm, kteří musejí mít doma Nohavicu komplet, tak vězte, že na desce zpívá jen v první písničce.

Ale to neznamená, že byste se měli cítit ochuzeni. Těšínští herci zpívají výtečně a tvar, který písním dali, je mnohdy překvapivý. Mohou za to, kromě samotného autora, který prostě složil repertoár sdělný i v podání někoho jiného, i Tomáš Kočko, který písně zaranžoval, měl hudební režii a vedl orchestr (personálně propojený s jeho Orchestrem), Renata Putzlacherová, polská básnířka, textařka a dvorní překladatelka Nohavicových písní do polštiny a spoluautorka scénáře představení, a rozhodně i Radovan Lipus, spoluautor scénáře a režisér představení, jehož režijním záměrům se jistě muselo podrobit mnohé i v tvaru písní. Je jasné, že divadelní podoba písniček je něco jiného než koncertní provedení, ale naprostá většina zařazených písní by obstála jako samostatná hudební čísla.

Najdete zde chronicky známé Nohavicovy hity z různých období, jako jsou například Kometa, Těšínská, Sarajevo, Zítra ráno v pět, Petěrburg, Bláznivá Markéta, Danse macabre, Litanie u konce století, Svatební, Dokud se zpívá, Muzeum, Jacek, Mikymauz, Velká voda, Každý si nese své břímě…, ale i písně dosud nevydané, včetně na koncertech aplaudované Pane prezidente nebo hokejové Hymny HC Oceláři Třinec. K tomu jednu i Nohavicou občas zpívanou slezskou lidovku Kalina. Vše v zajímavých aranžích Tomáše Kočka, které oscilují od folklórních názvuků, přes folkovou kytaru až po hospodský šraml nebo rock. V textu se přitom střídá čeština s polštinou a právě to, že polština je tak příbuzná češtině a přitom jiná, dává poslechu textů zvláštní dimense, ve kterých vnímáme společnost a různost. Asi by se dalo říci, že polština na nás působí mile až roztomile. Přitom švy mezi jazyky jdou někdy dokonce řádek po řádku nebo slovo od slova. Ve zpěvu se prolínají sóla s dobře sezpívaným sborem. A protože jde o zpěv herecký, je v něm pochopitelně kladen důraz na emoce, výraz. Někdy možná až patetický, ale on takový je sám Nohavica.

Vyjmenovávat zpívající herce asi nemá smysl, protože většině našich čtenářů jsou to jména naprosto neznámá, i když taková Małgorzata Pikus je herečkou-zpěvačkou, která si troufne zahrát a zazpívat i Edith Piaf a dobře. Nejsilněji na mne zapůsobily písně Těšínská (dokonce čtyřjazyčná, když se v ní vedle češtiny a polštiny ozve němčina a židovské nářečí ivrit, které zde bylo taky doma), Litanie u konce století (zcela zvukově odlišná od Nohavicovy verse a s emocionálně silným místem, když nastoupí sbor), herecky zazpívaná Pane presidente s hezkým doprovodem kytary a cimbálu a v neposlední řadě závěrečná Každý si nese své břímě, u které jsem měl pocit, že si dovedu představit i vlastní divadelní finále s plným pódiem herců a s laskavou všeobjímající atmosférou závěrečního očištění.

Mám pocit, že nejen mne Tomáš Kočko přesvědčil o tom, že by mohl písničky na nějaký budoucí projekt zaranžovat i pro samotného Nohavicu, a že by to bylo po čertech zajímavé. Stejně tak Indies dokázali to, co všichni víme. Desku vypravili vkusně a skvostně (kromě všeho, co ke slušnému bookletu patří, bych pochválil mírně naivistické kresby Ladislava Szpyrce).

Jiří moravský Brabec

HOME