Nemohu začít jinak, než že zopakuji to, co píše Dušan Svíba ve sleevenote k této desce, Jiří Plocek ve své knize o hudbě jihovýchodní Evropy a mnoho dalších odborníků. Nedlouho po příchodu Romů do našeho zeměpásu se prokázalo, jak byl pro rozvoj jeho hudebnosti podnětný. Z Romů se rekrutovali námezdní muzikanti, kteří dokázali vstřebat místní kulturu, smísit ji s vlastním názorem a přetavit jinam. Rasisté možná ani netuší, že třeba takový moravský hudec Jožka Kubík nebyl tak úplně gádžo.

Terne čhave zpívají tradiční lidové texty v rómštině, ale hudebně je jejich muzika právě zase jen příběhem vstřebávání a přetavování vlivů. Jakkoliv vzešla z venkovského prostředí (zachovává základ původních melodií), je svou povahou z výraznější části městská. Obeznámen s jazzem, který jí konvenuje svou improvizací, latinou, která v ní podpírá temperament, rockem, moderní taneční hudbou…, mění klasický význam lidové písně jako něčeho venkovského v městský folklór.

Na první desce kapela spojila své síly s Vyšohlídem a jeho smyčkami a jinými dance rekvizitami, druhá deska je jednodušší v tom smyslu, že se zříká elektroniky a staví na zvuku blízkém koncertnímu provedení. Zvuk ovšem doplňují četní hosté, pocitově spříznění a hudebně zdatní. Hned na první poslech mne třeba upoutala Bínova akustická kytara v Cinďom tuke angrusci, o francouzském zpěvu Mariny Pommier ani nemluvě. I její zásluhou se Čoripen stal krásnou událostí na pomezí bílého šansonu a etnické muziky. Pochopitelně za to může i imaginativní akordeon Romana Horvátha, jmenovce jednoho z členů kapely.

Album obsahuje dvanáct studiových nahrávek a jako bonus čtyři písničky z koncertu v pražské Mecce. Ty jsou cenným dokumentem, zachycujícím nabitou atmosféru při živém vystoupení skupiny, i když pochopitelně nejsou tak precizní jak studiové nahrávky a navíc do nich vstupuje mluvené slovo. Ve studiovkách pak Josef Zámečník ve Studiu Triton jen výjimečně zkoušel nějaká ta kouzla s hejblátky, podle mého soudu stejně celkem zbytečně (“vzádelný” hlas v Suno džavas, “telefonní” hlas v Kale bala). Právě v nekomplikovanosti nahrávky je totiž její síla.

Dvanáct studiovek je na bookletu přeloženo do češtiny a angličtiny, škoda je, že se to netýká bonusu. To je ale jediná výhrada k vybavení nosiče, který jinak obsahuje vše potřebné v čitelném tvaru. Přečtete-li si překlady, zjistíte, (vlastně podle předpokladu) že ty písně zpívají o tomtéž jako každý folklór – o vztazích, sociálních problémech, vědomí pospolitosti, zlém i hodném světě a jeho krásách a strastech. Překlady jsou vytvořeny patrně spíš po smyslu než utopené v doslovnosti, gádžové jsou například překládáni jako Češi. Myslím si, že celkem oprávněně. A že tam o nás občas nehovoří úplně v superlativech? My o nich snad ano?

Jiří moravský Brabec

HOME