Taxmeni: Calamity Jane 4 – Rytíři oblak. Brothers Records, 2004, celkový čas 51:35.

Líbí se vám nosič Na trampské pařbě 18? Těšíte se na thriller Likvidátor 6? Asi většinou moc ne. Proto vás možná překvapí moje tvrzení, že nejlepší díl taxmenské military neverending story Calamity Jane je ten čtvrtý.

I mě to napřed překvapilo. Jenže: na první album umístili Taxmeni bez ladu a skladu trampské písně s naivisticky amerikánskými textíky spolu s všeobecnými šlágry a evergreeny a i v dalších dvou dílech se jakási “koncepce military country” rodila dost těžce. Calamity Jane 4 má podtitul Rytíři oblak, který je bezvýhradně naplněn: všechny písně se nějak týkají létání, letců, leteckých bojů (instrumentálka Letu zdar! aspoň svým názvem). Předchozí alba například zahrnují jak protiválečnou Suchého Jó, to jsem ještě žil (možná nejlepší kus celé série a taky nejlepší verze slavného songu), tak úžasnosti typu Nad námi vlajka hvězdnatá, kde si hrdina vesele notuje, že umí pouze zabíjet, a netuší proč, protože “se neptal”... Na recenzovaném albu je tato přinejmenším rozmlženost záběru odstraněna: ze 13 písniček je 10 věnováno druhé světové válce, naprostá většina z nich hrdinům letecké bitvy o Anglii. Přes jednotné téma nelze říci, že by Taxmeni nahráli na album “jedinou písničku”. Zásluhu na tom má zejména stránka hudební, ale – když zůstaneme ještě chvíli u textů – i pečlivý výběr jejich námětů (kapelník Jaroslav Čvančara).

Zatímco celek je tedy rozhodně chvályhodný, budeme-li se přibližovat k detailům, přibývá chyb a problémových momentů. Většinový textař Jiří Fallada sice dovedl osm námětů k zpívatelným i poslouchatelným textům, ale hledat výrazný nápad či neotřelou metaforu v poněkud mdlých řádcích je zbytečné. Chyby v přízvucích nemá cenu počítat, rýmy jsou převážně gramatické, z neřešitelných situací se utíká vykloubením slovosledu či vazby (“on obratný tak byl”, “pilot už nedoufá žít”). Josef Fousek s třemi texty je ještě o něco topornější. Pacifická dvojice Blažejovský/Linhart přispěla písní Ve jménu Panny Marie Svatohostýnské: ač mne její celkové vyznění příliš neoslovuje, po řemeslné stránce je prostě o třídu výš. Ale abych byl spravedlivý: uvědomme si, že se zde většinou zhudebňují předem dané příběhy. Nikde žádná pocitovka, která autorovi uhne podle toho, jak zajímavý verš na něj sestoupí shůry. Například hitové ambice neskrývající píseň Sestřelen má standardně oslavný, nijak nejiskřící text: jenže vměstnat knižní příběh do refrénu a čtyř verzí - už to je na nějakou mimořádnou cenu. Lépe než rozsáhlé eposy tak dopadají skladby, které přinášejí jen krátký výsek příběhu (Pěsti ve tmě, Kanaďani a Hercegovina). Problémům s epikou se chytře vyhnul jedenkrát textující Čvančara (Konvoj z Murmanska). Příběh vložil do nerýmovaného recitativu (obecně průšvih, ale jednou za desku se to dá), který obložil několika význam umocňujícími a slušně napsanými slokami – a působivý kus byl na světě. A ještě k námětům: písně o lidech, jako generál Fajtl, Jiří Mikulecký – Desmond nebo klidně z druhé strany fronty Erich Hartmann jsou zajímavé právě kvůli příběhům mimořádných osobností. Píseň Vlčák Ant – hrdinný letec RAF ještě skousnu, přestože se zde tvrdí, že vlčák Ant “byl gentleman a fér”. Ale Starej dobrej Chopper, kde se opěvuje vrtulník slovy “pěšáka či výsadkáře je on kamarád” – to už je jen jiný klon komunistických agitek o lehkém kulometu – věrném soudruhu.

Úroveň muziky se od předchozích tří dílů série rovněž výrazně zlepšila. Už ne zoufalé tápání z žánru do žánru, ani “písničky bez melodie” typu Spitfire a flak nebo Třicet vteřin nad Tokiem. Na Rytířích oblak značně zapracovala nová dvojice v dresu Taxmenů, a to jak svými instrumentálními výkony (zejména klávesista Zdeněk Vlč), tak složenou hudbou (zejména sólový kytarista Milan Krištof). Uvedená dvojice se podělila i o aranže alba – nápadité, příjemné, skladby rozvíjející; nelze ani porovnávat s některými příspěvky pánů Stejskala a Vrbenského z předchozích opusů. Samotná muzika je převážně countryrocková, ale se snahou o pestrost; nechybí ani záležitosti swingovější (Sestřelen, Hallo Mr. Irving) nebo tradičněji countryové (Kanaďani a Hercegovina). Plus skladatele Krištofa je v mnohosti hudebních motivů, které předkládá. Mínus pak v jejich někdy neladném kupení a v tom, že si člověk poměrně často říká – kdepak už jsem tohle slyšel? Milan Krištof se také velmi dobře uvedl na místě druhého zpěváka jako majitel příjemně kontrastního, “nemocného” hlasu. Hlavní postavou Taxmenů ovšem zůstává se svým mimořádným a kouzelně barevným basem Vráťa Vyskočil.

Tomáš Hrubý

HOME