Tara Fuki jsou dvě mladé ženy, které hrají na violoncella a k tomu zpívají žánrově nezařaditelné písně. Na svém prvním albu Piosenki do snu zpívaly pouze v polštině a tento jazyk je dnes s nimi spjatý tak pevně, že autoři některých zpráv o nové desce Kapka zdůrazňovali francouzštinu a češtinu, zatímco na polštinu jakoby zapomínali. Tak tedy pro pořádek: Nové album Kapka obsahuje deset skladeb. Jedna má slova francouzská, dvě jsou v češtině, pět v polštině a dvě v tajemném jazyce Tara Fuki, jakési obdobě známé rockové svahilštiny.

Novinkou oproti předešlé desce nejsou pouze “nové” jazyky, ale také použití třetího nástroje. Dvě violoncella ve více než polovině skladeb posílil sampler Maria Buzziho z kapely Chorchestr. Dámy prý nejprve nahrály celé písně (tedy cella a zpěvy) a teprve potom si s nimi Mario pohrál. Jeho elektronické zařízení obohatilo album o hutnou hlukovou plochu v závěru skladby Cichy płacz (včetně zajímavého úplného konce), o tajemnou atmosféru titulní Kapky, o výbuch v písni Poušť nebo o bublání a zběsilou rytmiku v Očích. Při tom všem však zůstávají dvě violoncella základními náladotvornými prostředky. Povrchnímu posluchači může všechno to ježdění smyčcem po tlustých strunách připadat stále stejné. Stačí se však na chvíli zaposlouchat, a postřehnete detaily, které vlastně z každé skladby dělají potenciální nekomerční hit (pakliže toto spojení nechápete jako protimluv).

Většina skladatelských a interpretačních fines vynikne při soustředěném poslechu. To platí u hudby obecně a u Tara Fuki minimálně dvojnásobně. Jen při pozorném poslouchání si povšimnete, kdy do hry vstupuje sampler a co s písněmi tropí. Jen při pozorném poslechu si vychutnáte souhru i “soupeření” obou cell. A jen při opravdu soustředěném poslechu můžete vnímat i texty. Doporučuji to, protože jsou krásné. Přestože nejsem žádný odborník na polštinu, základnímu smyslu (sleduji-li při poslechu slova v bookletu) rozumím. Svět Tara Fuki se hemží zpívajícími anděly (Senna), beruškami a lučními koníky v trávě (Na łące) a především láskou ve všech možných podobách (jak mimochodem Tara Fuki naznačovaly na brněnském křtu, který jsem si nenechal ujít). Krásná je i zhudebněná báseň Francouzky Suzanne Renaud Oči (Les yeux) o “očích barvy deště, očích barvy večera, očích plných soucitu, naděje a lístosti”. A pokud bych měl ocitovat kousek z českých textů, vybral bych následující verše Andrey Konstankiewicz-Nazir, naprosto příznačné pro celou tvorbu Tara Fuki: “Každý další den začíná nocí / Každá další noc se v další noci vrací / A s ní zpátky ten palčivý sen co bolí / Rány otevírá, pak je solí.” (V dýmu)

Na prvním albu Tara Fuki jsem měl dva jasné favority na největší hit – Pada a Spaliło się. Tady jsem váhal déle, avšak po několikerém poslechu mi v uších nejprve výrazněji uvízly skladby Daj mi znać a Modlitba (zhudebněná báseň Krzysztofa K. Baczyńského) a o něco později také titulní Kapka a gradující Poušť. Řeči o “hitech” však musíte brát s rezervou, neboť Tara Fuki hrají hudbu jasně nehitovou. Písně Adrey a Doroty si asi nebudete pobrukovat při žehlení, stěží je budete hrát u táboráků na kytaru. Na to, aby zlidověly, mají neobvyklé aranže, špatně zapamatovatelné texty a složitou rytmickou strukturu (zkuste například sledovat rytmus zpěvu a doprovodu úvodní písně Cichy płacz nebo kontrast svižných vokálů a pomalého doprovodu v závěrečné kompozici Na łące).

Svým druhým albem Tara Fuki dokázaly, že nejsou sezónní záležitostí a že budou do vývoje české alternativní hudby i nadále promlouvat. Použití sampleru považuji za zajímavý experiment, který nahrávku oživil. Přesto hlavní podíl na výsledku nadále mají Adrea s Dorotou a se svými celly. Avšak ještě jedno dvě jména je třeba uvést. Album se natáčelo v akusticky zajímavých prostorách Nových Zámků v Nesovicích na Vyškovsku, přičemž zvuk měli na starosti Tomáš Jakl a Svatopluk Vojíř. První z nich nahrávku také smíchal a právě on měl tedy největší podíl na výsledném prvotřídním zvuku.

Milan Tesař
(autor je hudebním redaktorem Radia Proglas)

HOME