Snění pro srdce a dvě violoncella

Tara Fuki: Sens, Indies Scope 2010, celkový čas: 51:45

Když Tara Fuki vydaly v roce 2007 své předposlední –  mimochodem výtečné – album Auris, zdálo se, že je už nebaví být pouze dámským violoncellovým duet. Však jsem také svou tehdejší recenzi nazval Čím dál méně duo. Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz-Nazir se tehdy obklopili mnoha hosty, mezi nimiž figuroval jazzový Vertigo Quintet nebo kytarista Martin Alajam z mezinárodní formace Metamorphosis. O tři roky se Tara Fuki vracejí s novinkou Sens, natočenou minimalisticky v duu, bez hostů.  Není to samozřejmě tak, že by si dámy s celly sedly do studia, odehrály písně jako na koncertě a zaklaply futrály. Přestože album vznikalo v nezvykle krátké době pouhých šesti dnů (od 10. do 15. července 2010), obě protagonistky si se zvukem jaksepatří pohrály. A nejen se zvukem, ale i s aranžemi písní: violoncella hraná smyčcem i prsty a zmnožené vokály, které například v titulní písni slouží i jako rytmická konstanta, jsou samozřejmostí, navíc Dorota přispěla hrou na melodicu (tedy klávesovou foukací „harmoniku“) a Andrea si z minulé desky přinesla původně švýcarský kovový bicí nástroj hang.   Tara Fuki se příklonem k hraní bez hostů sice jakoby vracejí ke své debutové desce Piosenki do snu z roku 2001, avšak o brodění v téže řece v žádném případě nejde. Duo totiž mezitím nasbíralo tolik zkušeností, že ani nemohlo natočit podobnou desku. Navíc do hry – podobně jako na Aurisu Aleš Hyvnar – vstupoval (spolu)producent, kterým byl tentokrát Miroslav Chyška. Kytarista rapové skupiny J.A.R. a bývalý člen Bártovy Illustratosphere ke křehkým skladbám obou mladých žen přistupoval překvapivě citlivě a přitom do nich dokázal vložit pořádnou porci napětí. Napětí místy vykukuje opravdu nenápadně (zkuste se naplno zaposlouchat do zvonivého doprovodu ve Wiosennej piosenke), zatímco jinde na vás nesměle zakřičí (Sens). Navzdory všemu zvonění a cinkání a přestože vokály obou členek dua jsou opravdu nádherné, hlavními nástroji alba jsou skutečně dvě violoncella. V jednotlivých písních hrají různé role: suplují kytaru (Słowa), načrtávají basovou linku (Tobě, Pragnienia), nahradí rozsáhlejší smyčcový soubor (Śpiew do snu). Album Sens jako celek je velmi klidné a tiché a přesto si posluchač při soustředěném poslechu bez problému představí, že mu do uší burácí orchestr.  Jestliže violoncella na albu vykreslují zvukomalebnou krajinu, hlasy obou dam jim vydatně pomáhají. V úvodní improvizaci Tobě i v dalších skladbách tvoří jakýsi výtah do vyšších sfér a skladbu za skladbou lze sledovat gradaci tohoto nejdokonalejšího hudebního nástroje. Samozřejmě při vnímání melodických eskapád hlasů bychom neměli zapomínat na texty. Tara Fuki se především po odmlce na albu Auris vrátili k textům polského básníka Krzystofa Kamila Baczyńského, který zahynul ve Varšavě v roce 1944 ve věku pouhých 24 let. „Neumím stvořit nebe,“ snažil se vykřičet v době válečných hrůz v mimořádně silné básni Pragnienia. A i pokud polštině až tak moc nerozumíme, poetické obrazy v závěrečném Śpiewu do snu nelze nevnímat. Vlastně lze. Textům navzdory (a vedle Baczyńského je třeba zmínit jako textařku i Dorotu Barovou) totiž melodie a aranže písní hovoří samy za sebe. A proto na albu není velký rozdíl mezi skutečnými písněmi a dvěma improvizacemi beze slov. Hudba Tara Fuki je tichá a klidná. A tichou a klidnou zůstane i tehdy, když si ji naplno pustíte do sluchátek. Klid a ticho se však nevylučují s naléhavostí, s touhou a radostí. Sens je zdánlivě nerytmické album. Když se však dostatečně ztišíte a nenecháte na sebe kromě hudby působit jiné zvuky, ozve se nečekaný remix. O rytmický základ obstará vaše srdce.