Pepa Streichl Trio & přátelé: Za dveřmi, Stylton 2007, celkový čas: 49:38

“Můžete pohřbít moje tělo tam dole u silnice / aby ta moje zlá duše mohla chytit autobus Greyhound a odjet.” V tomto dvojverší z písně Me And The Devil Blues legendárního Roberta Johnsona (citováno podle: R. Palmer: Opravdové blues; český překlad E. Holické) se skrývá esence pravého blues: smutek, osud, hřích, ale také cestování a konkrétní reálie z oblasti Delty Mississippi. Zaposloucháme-li se do dalších Johnsonových textů, najdeme v nich také další obvyklá témata: marnou lásku a alkohol. Když se česká kapela rozhodne hrát blues, naučí se obligátní “dvanáctkový” rytmus, vybaví se povinným nástrojovým obsazením (vedle kytary nesmí chybět foukací harmonika) a začne do textů cpát výše zmíněné ingredience, výsledek zní zpravidla nepřesvědčivě. Prožitek černého bluesmana, který sice nemohl pamatovat otroctví, ale dřiny na plantážích si užil, muzikant z českého paneláku nenapodobí. Proto jsem vždycky rád za ty naše muzikanty, kteří si z blues vypůjčí pouze formu a napasují na ni domácí reálie, své prožitky a nesnaží se za každou cenu do písně dát co nejvíc tuctových rýmů na slovo blues. A najednou vyjde deska Pepy Streichla, najdeme na ní všechna myslitelná klišé žánru a já o ní chci psát a mluvit nejen jako o písničkářově nejlepším albu, ale jako o jedné z nejpovedenějších českých bluesových záležitostí vůbec. Jak je vůbec něco takového možné? ptal jsem se mnohokrát sám sebe. Nevěřícně poslouchám album Za dveřmi pořád dokola a… Proč to nepřiznat – líbí se mi čím dál víc. Pokud totiž Streichl v dvojpísni Ještě se mi nechce a Na poslední cestu zpívá o smrti (“Ještě se mi nechce myslet na kremaci”), je to klišé jen zdánlivě. Člověk, který má zkušenosti s těžkou chorobou a který se jen zázrakem znovu naučil nejen hrát na kytaru, ale i artikulovat, má na takové texty právo. Mimochodem právě jeho horší schopnost artikulovat (znatelnou například v Jůlie, to chtěl jsem ti říct) vnímám jako jedinou šmouhu na jinak po všech stránkách povedeném albu. Jenže na druhou stranu: není právě ono zpívání-nezpívání dalším cenným závažíčkem, které posouvá výkon českého bluesmana výš směrem k ještě větší důvěryhodnosti? Blues je přece uměním prožitku, uměním bohatého života a také… uměním prásknout na sebe i to, co má druhý skryto hluboko uvnitř. A tak věřím tomu, že i písničkářovo někdejší setkání se Státní bezpečností paradoxně přispělo k důvěryhodnosti tohoto alba. Každá černá či šedivá kapitola v lidském životě spolu s následnou lítostí totiž dělá blues opravdovějším. Album Za dveřmi mě zaujalo i moudrou volbou aranží. Pokud jsou texty silné samy o sobě a zpěv zralý, nač tlačit na pilu a zbytečně výsledek elektrifikovat. Stačí akustická a rezofonická kytara, jemné perkuse (cajón, znějící místy jako lehké bicí – Včera), harmonika a k tomu občas banjo. Bluesovou náladu Streichlovo trio s hosty naznačí někdy hned na začátku (Den kdy jsem tě ztratil), jindy se “vyřádí” v mezihrách (Na poslední cestu), aniž by hráčské exhibice zvítězily nad sdělením. Pokud bych měl vyzdvihnout dvě skladby s nejvíc povedenými aranžemi, doporučil bych vám k poslechu standardní blues Padesát dva týdnů a naopak zbytku alba se vymykající česko-anglickou legrácku Bicycle. Na textech alba se mi líbí, že se v nich obligátní americké reálie (“padesát dva prášků vod felčarů z Yorku” – Padesát dva týdnů) střídají s obrázky z písničkářova domovského kraje (Ostravice, píseň, kterou by libovolný americký bluesman mohl adaptovat a přejmenovat na Mississippi). Já vím, i mladík může důvěryhodně zpívat o drsných prožitcích nebo o smrti. Vždyť i zmíněný vzor všech bluesmanů Johnson zemřel v sedmadvaceti a Václav Hrabě musel své pochmurné verše stihnout napsat do čtyřiadvaceti. Jenže zatímco Pepu Streichla jsem dříve považoval jen za jednoho z mnoha našich písničkářů, který jen shodou okolností používá bluesovou formu, tentokrát mu jeho blues poprvé bezmezně věřím. A nic na tom nezmění ani moravská výslovnost pomocného slova “jsme”.

Milan Tesař
Folk & Country 12/2007

HOME