Co potkalo Stráníky

Stráníci & přátelé – Písničky, které jsme potkali, Jumbo 2006, tt.: 37:34

Kdo se pohybuje zákulisím, ví, že je málo tak pohodových hudebních uskupení jako Stráníci. Skromní, přívětiví manželé Luboš a Veronika Stráníkovi a partička, které je obklopuje, a do které více či méně kmenově patří Mirek Ošanec (kytara, zpěv), Renda Ježek Kříž (kytary, zpěv) a Tomáš Anťa Kuncl (baskytara). Na pódiích je publikum přijímá také slušně, i když asi žádanější jsou jejich úpravy písní ze starých dobrých folkových let (Peter, Paul & Mary, Simon & Garfunkel). Zavítali do lenkovského studia Jumbo, přizvali pár přátel a natočili desku. Co se na ní objevilo a nakolik se jejich pohodovost podařilo přenést laserovým paprskem do reproduktorů posluchače? Na CD nenajdete žádnou vlastní tvorbu, jsou to prostě opravdu písničky, které potkaly. Desku lze označit za trampskou v širším slova smyslu – obsahuje tedy jednak opravdu původně trampské písničky a jednak písničky, které jsou sice odjinud (Černá Jessie od dvojice Šlitr – Kopta, Zlý trápení od PPM s textem Ivo Fischera a countryovka Toulavý song (Harford – Vyčítal)), ale které se stejně u ohňů a v osadách hrají a zpívají. Do studia si Stráníci pozvali dílem kolegy z regionu: zpěvačky (Lenka Vokounová, Lenka Špinková a Věra Tešípová) z kapely Bob a Bobci, z téže kapely Honzu Vyskočila (basa, ukebanjo), dále Ottu Herčíka (foukací harmonika – kapela Vagóny) a Romana Paška (klarinet, bassbarytonsax v Černé Jessie – kapela Zdarr), ale i odjinud: v Černé Jessie si zazpívá Folkrocková Terezka Drexlerová, více prostoru dostali Jirka Kutík (foukací harmonika – POL) a Vojta Zícha (banjo, dobro). Závěr závěrečné píseň výběru zazpívá sám autor Wabi Daněk. Ze začátku to vypadá jako další album Ryvolovek (z prvních šesti písní je pět od Wabiho (jedna s muzikou Jitky Vrbové) a k nim Mikiho Tunel jménem čas. Naopak v druhém půltuctu písní už na Ryvoly ale nenarazíte. Písničky jsou nahrány takovým příjemným starosvětským způsobem, hlasové linky jsou ve výsledném tvaru zřetelné, rozhodně se neutápějí v nástrojích, důraz je na jejich čistotu a barevné sladění, příjemné vedení. Kytary především doprovázejí, čistě, bez zbytečné exhibice. Podobně stylotvorná, dobrá a nevyčnívající je i basová linka. Melodickým partnerem hlasů je tak především foukací harmonika. Možná si posluchač ani neuvědomí, že právě průzračnost je to, co dělí tyto nahrávky od sejšnového hraní, kde se snaží každý namydlit tam co nejvíc tónů a energie. Zde se  hraje úsporně, s pochopením pro to, že muzika potřebuje i ticho, prostor pod tóny, a méně je někdy zřetelně více. O něco těžší otázkou už je, kolik energie má z písničky vyzařovat. Přišlo mi, že tady možná Stráníci mohli na některých místech přitlačit ve výrazu, napětí o něco víc, než ze sebe skutečně vydali. Byť by to znamenalo zásah do jejich představ o ideálních proporcích mezi laskavostí a vtíravostí, kde je v muzice, stejně jako v lidském životě, dost často jen tenká linie. Ve sleevenote Stráníci přiznávají, že vybírali z mnohem většího okruhu písní, které hrají „nejenom na podiu, ala i na sejšnech, na vandrech, v hospůdkách, prostě všude, kde jsou lidičky, kteří si je také rádi zazpívají.“ Pokud si je budete chtít notovat s albem, pak na obalu nenajdete texty, ale předpokládám, že většinu z nich stejně znáte: Song abonenta JZ dráhy, Dlouhá neznámá, Hobo, Sochám brečí déšť na obočí, Tunel jménem čas, To bude asi tím, Sejfy, Černá Jessie, Toulavý song, Tulácký blues, Zlý trápení, Ročník 47. Název desky nabízí i dvě další varianty, které šlo zvolit: „Písničky, které nás potkaly“, což by signalizovalo, že šlo o něco osudového, a konečně „Písničky, se kterými jsme se potkali“, protože to je vlastně největší zázrak, který může nastat – když se píseň a interpret potkají, tedy ona mu sedne a on jí poslouží. Takový název by asi byl neskromný, a nakolik k podobnému setkání došlo, musí rozhodnout až posluchač. Pokud mohu usoudit alespoň sám za sebe, většinou k tomu vzájemnému setkání opravdu došlo docela přesně. I když právě Daňkův závěr připomíná, že přece jen Stráníci přece jen nejsou osobnosti stejně výrazné jako mnoho původních interpretů.

Jiří moravský Brabec 

HOME