Vyzrálá jablíčka

Jana Šteflíčková a Kůň – Jablečno, Indies MG, 2007, celkový čas.: 41:46

Když se zdánlivě odnikud vynořila loni na Konkursu Zahrady Jana Šteflíčková, aby svou první účast proměnila v písničkářského Krtečka, bylo to dost výrazné zjevení. Mladá písničkářka má ale za sebou už léta v oblastním divadle, dokončuje vysokoškolská studia a má angažmá v Ypsilonce, kam jen tak nějakého kandrdase nevezmou a kde je muzikálnost podmínkou existence. A už jí také pomalu bude třicet. Kromě sólového vystupování se navíc představila i s kapelou, která se ustálila na jednoduchém označení Kůň. Není se co divit, že do roka bylo venku album a to výhradně autorské. Jana Šteflíčková je velmi dobrou zpěvačkou, a to ne v onom hereckém smyslu, že co nemám v intonaci a rytmu nahradím výrazem. Má, výrazem nenahrazuje, ten přidává. Když si člověk melodie píše sám, tak si je ještě nemusí umět sám dobře zazpívat, což zde naštěstí neplatí. I tak si ale myslím, že právě v zpěvní lince kompozic ještě kousek chybí. Jsou velmi dobré, různorodé, rozhodně ne špatné, ale nějak nemám pocit, že by si je lidé snadno zapamatovali a pobrukovali mimoděk. Ale to může být i chyba ve mně. Šteflíčková se představila jako velmi dobrá textařka. Má přirozený jazykový cit, schopnost hrát si se skutečnou i zdánlivou etymologií, odlišovat jemné významové rozdíly, vytvořit neologismus ale i lapidární zkratku. V Šerosvitu exponuje píseň dvojverším „Je podvečer a padlo šero/ do mojí sklínky se šery“ a příšeří se zabydluje příšerami. S drsným sarkasmem obklopuje podstatné jméno křeslo pocitově protichůdnými přídavnými jmény: „V houpacím křesle elektrickým“ a dokáže dávkovat pocity šerosvitu do posmutnělé nálady, kde to, že se nic vlastně neděje, je na hraně mezi pohodou a smutkem. V nápaditém textu Kdyby měsíc opaloval černochy do běla si vyhraje se vším, co by to znamenalo – od malých černoušků, kteří to přehnali a stali se albíny, přes černošské krásky chodící na lunárko až k tomu, že by každý měsíc místo měsíčků dostávaly sluníčka. V hořkém Cirkusu Šmelina o odvrácené tváři světa celebrit a ve své podstatě šmíráckého umění pro masy lapidárně konstatuje Paparazzi nás prohání/ když si je objednáme. V intimně pocitové Kobyle (o které v písničkovém tipu najdete víc) vytvoří krásný neologismus klisnění. A tak bych mohl pokračovat. Ke svému štěstí našla v kapele Kůň na čele s Vojtěchem Želinským partu muzikantů, kteří dokážou najít takovým textům správné aranže (i s pomocí pár studiových hostí). Je v nich kousek ilustrativnosti, ale jen maličký, spojení má vždy hlubší významy. Kapela je akustická, muzikanti mírně načichlí jazzem, schopni použít širokou škálu hudebních vlivů. Už titulní Výlet je hravost sama (s využitím toho, co známe z hudby ruského seriálu Jen počkej) a evokuje pocit grotesky. V následné Kdyby měsíc opaloval černochy do běla přijde lenivá tropická latina s velmi pěknou sordinovanou trubkou a po ní nefalšované blues v titulní skladbě Jablečno. Dočkáte se i swingování, ohlasu country, scatu, v Cirkusu Šmelina zní kapela jak kolovrátkový orchestrion. Pro ilustraci, jak se s hudebními náladami pracuje: V písni Femme fatale vystavěné jako starosvětské tango, jsou přihrány zvuky, které by vydávala stará klasická deska. Pokud vám to přijde jako samoúčelná ilustrace, pak konec vše vysvětlí – deska se zasekne a zpěvačka svému partnerovi (Astairovi?) opakuje Tak už mě stiskni. Deska je pěkně pestrá, žádná z písní nepůsobí dlouze, pobaví vás i hostující paní učitelka Ester Kočičková a potěší dobře udělaný obal s texty i fotkami, z nichž nejhezčí a poetice autorky nejbližší je pro mne ta, kde češe volné struny své kytaře jako vlasy panence. S odrhovačkovou Brécou, která už ji asi nebaví, ale publikum ji holt chce, se vypořádala tak, že ji za čtrnáct písní alba přilípla jako bonus. Takže nechcete-li, nepatří tam. I pro mne pochopitelně je silnější na závěr předchozí píseň Kolesa, kde právě přesně odstíní autorka význam slov v metafoře vyhnání z ráje: Dneska nejsem nahá/ už jsem nahatá. Přesto si poslouchám i tu Brécu, kde Jana Šteflíčková nejdřív cituplně zazpívá ala Zdena Sulanová Ty lesovské stráně, a pak zcela změní rejstřík i tempo aby si hořce posteskla nad osudem českých filmových div třicátých let. Naštěstí nad jejím vlastním osudem je zatím krásně Jablečno.

Jiří moravský Brabec
Folk & Country 9/2007

HOME