Stále dobrý…

Spirituál kvintet: Zatím dobrý… Universal 2009, celkový čas: 41:27

Ačkoli se hudební styly vzpírají striktním definicím a zřídkakdy lze určit okamžik, kdy se na scéně objevily, Spirituál kvintetu roli zakladatelů českého folku neupřeme. Skupina Jiřího Tichoty začínala před 50 lety s žánrem, který tehdy neměl své jméno a který se sice inspiroval obdobnou hudbou americkou, avšak přesto byl od počátku malinko jiný. V roce 2003 Tichota uvedl na kolokviu v Náměšti nad Oslavou: „Český folk (…) nezačal americký napodobovat, protože jsou to dva úplně odlišné jevy. Že se tomu dnes říká stejně, je tak trochu náhoda, já jsem u zrodu českého folku před více než čtyřiceti lety stál a vůbec jsem netušil, že to, co děláme, se jednou bude takhle jmenovat. O situaci v americkém folku jsme neměli zdání, chtěli jsme jen dělat něco jiného, než co se v té době zpívalo ve svazáckých souborech.“ A tak skupina během let a desetiletí svůj repertoár sestavovala nejen z afroamerických spirituálů a gospelů s českými texty, ale také z evropské renesanční hudby, z českých lidových i pozapomenutých obrozeneckých písní. A v poslední době, především zásluhou Jiřího Cerhy, začala do repertoáru v relativně větší míře pronikat také autorská tvorba.  Nové album Zatím dobrý…, které skupině vyšlo rok před abrahámovinami, nepřináší vlastně nic nového. I na něm najdeme spirituály a další americké tradicionály, francouzské písně ze 16. století a také dvě skladby Jiřího Cerhy. Jediným překvapením po prolistování bookletu tak může být snad úvodní píseň Víc času nám dej!, kterou Spirituál kvintetu věnovala Pavlína Jíšová.  Na minulém albu Křížem krážem byla harmonickým a kompozičním vybočením ze stylu kapely Cerhova Babylonská věž, blížící se spíše modernější tvorbě C&K Vocalu. I tentokrát lze za největší výchylky od tradičního repertoáru kapely (nepočítáme-li například hostování trumpetisty Radka Němce v písni Když jdu spát) dvě skladby Jiřího Cerhy. První z nich je vize Zem kde stále svítá s kongeniálním Tichotovým textem. Mistrovské doplňování sólového hlasu decentními sbory a překvapivé melodické zvraty, to je jedna z nepříliš prošlapaných cest, kterou by se Spirituál kvintet mohl v budoucnu dát. Skladba Sedmá pečeť se formálně sice víc blíží klasickým spirituálům, avšak text Miloše Rejchrta, místy bohužel až příliš popisný, posouvá popisovanou apokalyptickou vizi do nejaktuálnější přítomnosti („Vypadá jak houba tenhle hustej mrak“, „Hnízda v městě hnízda v lese / sirnej liják splách“). Zajímavých míst však na albu najdeme mnohem víc. Za všechna ještě zmíním bohatší kytarový doprovod Jiřího Holoubka v písni Hlas vzhůru, ve které se nejmladší člen kapely mimochodem hlasově velmi blíží svému předchůdci. Jinak album Zatím dobrý… obsahuje především to, co od Spirituál kvintetu všichni čekáme, tedy skvělé pěvecké etudy: sólové (Irena Budweiserová ve vlastním textu Jak mám to říct) i sborové (rozverná Plány Žána de Lány). Navzdory jemným výrazovým přesahům k soulu či jazzu se jedná stále o nahrávku v první řadě folkovou. To je dáno jednak nástrojovým obsazením skupiny, jednak důrazem na texty (nemohu si pomoci, ale anglicky zpívaný spirituál Daniel mi z celého alba uvízl v uších možná nejméně) a jednak… Ale nezkoušejme složitě definovat český folk, když jedna z jeho definic zní: Spirituál kvintet! A je moc dobře, že Spirituál kvintet netyje pouze z minule slávy, ale že jeho členové aranžují a dokonce skládají nové písně a že mají stále chuť natáčet něco nového. Jistě, drobné výhrady k albu mám: Při poslechu mé ucho občas nemůže vstřebat podivné slovní spojení („Já šel, šel, šel / a neměl péči kam“ – to bych nikdy neřekl a podobně dopadl miniprůzkum v mém okolí), jinde se v písních sváří různé jazykové roviny (knižní a hovorový jazyk). Celkově však nové album Spirituál kvintetu považuji za víc než „zatím dobrý…“. Nezbývá tedy než popřát: Všechno nejlepší do šesté desítky, zakladatelé českého folku!