Dřív, než začneme nové album Spirituál kvintetu poslouchat, podívejte se na obal. Snímek na titulní straně zachycuje šest obyčejných sympatických lidí. Lidí, kteří nepotřebují, aby jim při fotografování asistoval kosmetik, módní návrhář a šest vizážistů. Oduševnělost Jiřího Tichoty i Dušana Vančury stejně jako spokojený pohled o téměř dvě generace mladšího Jiřího Holoubka má daleko k manýrám popových hvězdiček. Spirituál kvintet je značka, která nepotřebuje Potěmkinovy vesnice šoubyznysu. Za souborem je 45 let usilovné práce. A i když většina současných členů začátky nezažila, nasbírané zkušenosti musí být někde vidět a slyšet.

Spirituál kvintet rozhodně není progresivní kapela. Nepotřebuje si do písniček zvát hostující bubeníky, neveze se na módě world music a už vůbec jej nenapadne inspirovat se alternativou. Zůstává věrný akustickému folku postavenému především na vokálech, tedy žánru, který v naší zemi formoval a ve kterém stále slouží mladým kapelám za vzor. Na druhou stranu však není pravda, že by Spirituál kvintet stagnoval. Například oproti minulému albu Křídla holubic došlo minimálně ke třem posunům hodným zaznamenání.

První z nich zavinil osud. Smrtí Karla Zicha ztratil Spirituál kvintet výrazného zpěváka, výborného kytaristu a svou mediálně nejznámější tvář. I když se teoreticky nabízelo řešení v podobě redukce sestavy (Kvintet by pak skutečně byl kvintetem), kapela nakonec vybrala za svého nového člena Jiřího Holoubka. Ten zde může zúročit desetiletou zkušenost z bluegrassové kapely Reliéf, známé také především důrazem na vokály. O tom, že Holoubek vplul do Spirituál kvintetu se ctí, mě přesvědčilo jeho sólo v písni Stovky cest, kterou znám i v demoverzi s Karlem Zichem. Holoubkův hlas možná není tak charakteristický jako Zichův, avšak je příjemný a jistý. Navíc projev tohoto mladého muže (Holoubek je ročník 1975) dodal Kvintetu barvu, kterou zrající skupina dlouhá léta postrádala.

Druhý posun se týká autorského repertoáru. Ještě o něco více než na minulé desce se zde angažuje Jiří Cerha jako skladatel. Úvodní melodie Babylónské věže patří k nejchytlavějším na albu a vůbec nevadí, že prostřední ze tří Jiří v kapele vnesl do harmonií něco ze svého domovského C&K Vocalu. Druhá Cerhova skladba, Zloděj času, je mistrovsky napsaná pro výrazný hlas Ireny Budweiserové, která zpívá tak naplno jako na svém nedávném sólovém albu Někdy si připadám jak pták.

A posun do třetice. I když téměř každá skladba z Křížem krážem funguje i izolovaně (snad s výjimkou krátké tečky Dál už nic), nikdy jsem u alba Spirituál kvintetu neměl tak dobrý pocit z dramaturgie. Na začátku předznamenává Babylónská věž hlavní témata desky: hříšnost tohoto světa a touha vyhnout se jí a dojít do vysněného ráje. Zatímco v úvodní písni Jiří Tichota zpracoval téma hříšnosti až překvapivě humorně (“Tu král, dle rádců návodu / když krev už trochu vychladla / dí moudře svému národu / bla bla bla bla bla bla”), spirituál Nezaprodám duši svou nabízí pohled bloudícího a hledajícího křesťana (a přímo tak navazuje na předchozí Stovky cest). Další tradicionál Slyš! pojednává o člověku přímo konfrontovaném se smrtí, zatímco mistrovský dvojhlas obou dam Kdo naplní nebe nabízí kousavou ironii, podtrženou obecnou češtinou a přenesením děje do “zhýralého” hereckého prostředí. Podobně bychom mohli pokračovat celým albem až ke spirituálu Hříšnej svět, který závažné téma archetypálním způsobem uzavírá. Pak už následuje pouze smířlivá Ukolébavka a zmíněná tečka Dál už nic, které by klidně mohly být – módně – nazvány bonusy. Kapela od ústředního tématu odbočí snad pouze v pracovní písni Krumpáč nebo v renesančních skladbách Durandante a Bláznů svátek (i když i v nich se svým způsobem zpívá o hříšném životě, i když vtipná a mírně hanbatá drobnost z Anglie, vrcholí sňatkem obou “prostopášníků”).

Spirituál kvintet si ke svým 45. narozeninám nadělil desku pečlivě promyšlenou od začátku do konce. A přesto desku, která nečpí vykalkulovaností. Desku sympatickou jako ta fotografie na jejím obalu.

Milan Tesař (Radio Proglas)

HOME