Jakkoliv u hudebního CD jde především o akustický dojem, nemohu tentokrát než začít tím, že tak krásně výtvarně pojaté album jsem už hodně dlouho neviděl. Booklet, to je nádherná knížka ve které básník Jiří Smrž našel spřízněné duše ve fotografovi a výtvarníkovi Vladimíru Boučkovi a v tiskaři Petru Zítkovi.

Samotné album pak přináší 17 Smržových písní. Nemohu říci, že jsou všechny stejně silné, ale musím říci, že i ty, které mne oslovily nejméně, jsou silné dost. Smrž na rozdíl od předchozího alba zvolil po hudební stránce velmi často jakoby lehčí kabátek, skoro jako by šlo o lehké písničky do dopoledního řídkého proudu myšlenek Radiožurnálu. Prostě hrají bicí, kytara, saxofon má roztančený motiv, sboreček podporuje sólový zpěv – pop music. Jenže Smrž a jeho čtrnáct hudebních spolupracovníků pod šlapající slupku pop music schovali nálož sdělení, ze kterých se někdy tají dech. (Mezi muzikanty jsou především Jihočeši – Vojta Zícha v jejich čele, výrazné jsou i pěvecké party Pavlíny Jíšové, baskytara Petra Novotného, příspěvky tradičních Smržových spolupracovníků – bicí Jaroslav Kvasnička, el. kytary Jiří Kovář... ale samoúčelný není žádný part.)

Pro Smrže je charakteristický naléhavý výraz při zpěvu, naprosto zřetelná výslovnost, důraz na správná místa v textu a melodie, které při vší služebnosti textu plynou logicky, přirozeně a s citem pro uměřenost patosu. Velmi často píseň působí dojmem, že vypovídá tak naléhavě, až ji nepůjde zastavit. Myšlenky, které se daly do pohybu se logicky zesilují až za práh osvobozující bolestivosti.

Hned úvodní skladba Už je krutou bilancí, kde si autor uvědomuje svou nedostatečnost, své pochyby, to, jak mu stále něco podstatného uniká mezi prsty myšlenek – a to přitom je na světě už déle, než kdy byli mnozí velcí, kteří k něčemu snad došli. A ptá se, zda i oni zažívali stejný mučivý pocit. Jedna z nejsilnějších písní alba.

Stejně nádherná je svou lavinou výpověď o konfliktu generací Prý hnuli se z míst. Výklad toho šému v hlavách mladých, který je odděluje od generace otců, může být různý. Stejně tak posouzení, jde-li k dobru či zlu. Ale to zděšení z nemožnosti navzájem se pochopit je úděsné, vystupované ještě tím, že vám vlastní potomci řeknou: “Táto, kdo jiný než ty je náš, tys ten, kdo nás dovedl až sem, nevzpomínáš.”

A třetí z písní se společensky závažným obsahem: Teroristka. Na tříminutovém půdorysu se možná vypráví příběh rozpadajícího se vztahu, kde muž necitelný k potřebám ženy ji svým způsobem, který sám považuje za laskavý, dovedl až na konec možné spoluexistence. Ale stejně tak je to příběh hroutící se civilizace, kde Západ chce pro rozvojový svět to nejlepší a “žena má arabská v cocpitu” už koná své ne. Nelze říci, že jedno z toho je obsah písně a druhé jen podobenství, kterým se vypráví. Jsou to dvě bolesti v jedné. A že se to celé vyzpívá za zábavné swingující melodie? To je ta třetí rána, kterou znají muzikanti z každého Titanicu.

Pochopitelně, kromě těchto písní s velkými poselstvími jsou zde i jiné, s intimnější básnickou výpovědí, která ale vždy opravdu je výpovědí, nikoliv jen poetickou kratochvílí.

Tak v písni Z Protivína do Těšínova se končí: “Cestou z Protivína do Těšínova pro staré věci tvoříš nová slova a pro ty nové není třeba slov. To už je Těšínov.” Snad ještě krásnější je Horská Kvilda – úsporná a hluboká báseň o nevyslovitelném závanu věčnosti. Přitom má Smrž dost sil na to, aby našel i krásné jednotlivosti, třeba v paradoxních sebecharakteristikách v písni Stará myší skrýš najdete paradoxy: Švejk – český Ahasver, Don Juan zpívaný kastrátem, Don Quijot co žije z akcií větrných mlýnů či sladký a dochvilný jak Kozina.

Nemohu tvrdit, že bych našel vše, co se do těch písní Jiřímu Smržovi povedlo uložit. A nejsem si ani jistý nakolik to všechno s alchymistickou trpělivostí do poslední literky poskládal, a nakolik mu to z bolavé milosti bylo přiváto tam odněkud, kam v rouhání házíme kameny. Každopádně považuji za prokázané, že na rozdíl od spousty zbytečné hudby, zde něco velmi zásadního je.

Jiří moravský Brabec

HOME