Petr Skoumal: Kampak běžíš, ježku (Písničky pro děti), Supraphon 2008, celkový čas 76:01

“Kompilaci písní Petra Skoumala bychom mohli sestavit stokrát jinak.” Těmito slovy jsem uzavíral recenzi loňského reprezentativního trojalba písní Petra Skoumala, které vyšlo u brněnské společnosti Indies MG. Připomínám, že šlo o tři a půl hodiny toho nejlepšího, co Skoumal složil a případně i nazpíval pro dospělé posluchače v letech 1986–2004. Chyběly tedy například starší nahrávky dua Vodňanský & Skoumal nebo Skoumalova tvorba pro děti. První dluh splatil Supraphon boxem čtyř CD Vodňanský & Skoumal: Život a dílo. Totéž vydavatelství přineslo už v roce 2003 výběr nejznámějších Skoumalových dětských písniček Když jde malý bobr spát. Nyní vychází další dětská kompilace s názvem Kampak běžíš, ježku. Nutno podotknout, že přes tuto zdánlivou nadprodukci nejde v žádném případě o paběrky. I na druhém dětském výběru stále ještě najdeme spoustu snadno zapamatovatelných a přitom neotřelých popěvků. Stavba alba je podobná jako u pět let starého “Bobra”: písně ze tří dnes už klasických řadových desek Kdyby prase mělo křídla, Jak se loví gorila a Pečivo, něco málo navíc (Dejte mi pastelku, nakreslím pejska) a na závěr pět relativně nových písniček ze stále oblíbených Včelích medvídků. Zatímco tři zmíněná dětská alba sestavil Skoumal z textů Emanuela Frynty, resp. Pavla Šruta, na dalších písních spolupracoval s Janem Vodňanským nebo Zdeňkem Svěrákem. Jestliže u písní pro dospělé Skoumalův rukopis spolehlivě poznáme, u tvorby pro děti to platí dvojnásob. V písni s miniaturní stopáží (průměrně něco málo přes minutu) totiž skladatel nemá možnost rozvinout více melodických motivů, natož si pohrát s aranžemi. A protože Skoumalovým oblíbeným nástrojem stále zůstávají klávesové nástroje (“I am the Japanese synthesizer,” zpíval kdysi v hitu PSS 31), musíme při poslechu alba vzít zavděk především střídajícími se rejstříky. Zatímco Fryntovy i Šrutovy básničky nestárnou, Skoumalovy klávesy jako by zamrzly ještě někde v 80. letech. Dnešní posluchač se možná pousměje nad kolovrátkovým popem (Dva mrňaví uličníci) nebo nad ne úplně zdařilou parodií na dechovku (včetně úsměvného natahování slabik: Jelení). Situaci naštěstí zachraňují hostující muzikanti (Jan Hrubý na housle nebo Olin Nejezchleba na cello) a několik povedených aranžérských vtípků (“barokní” hříčka Aničky nebo “chorální” Tchoři s C & K Vocalem). Přes uvedené výhrady se stále sluší smeknout před Skoumalovým smyslem pro melodii. Uvědomil jsem si to při poslechu nových písniček ze Včelích medvídků, ke kterým jsem chtěl zpočátku chovat nedůvěru. Kultovní loutkový večerníček budu mít navždy spojený především s hity, které zachytila už pět let stará supraphonská kolekce (Slunce už vysouší loužičky, Přátelé, chvátám, Tam, kde v noci jasně svítí světlušky) nebo ještě starší kompilace Písničky z večerníčků (Nás by tak nejvíce vábilo). Nicméně i nové písně jako Modré z nebe nebo Ploty se po několika posleších vryjí do mozku, až se jich nemůžete zbavit. Vydáním alba Kampak běžíš, ježku se Supraphonu povedla zvláštní věc. Zatímco jiní umělci vybírají na kompilace jednu či pár písní z každého řadového alba (a někdy ani to ne), skoumalovská dětská tvorba byla pouze přeuspořádána. Co z prvních tří desek z 90. let nevyšlo na “Bobrovi”, objevilo se nyní na “Ježkovi”. Včelí medvídky i dvě ukázky pozdní spolupráce s Janem Vodňanským berme pouze jako bonus. Mimochodem když jsme u spolupráce s Vodňanským, neměli bychom zapomenout na čtvrté Skoumalovo řadové album pro děti, nazvané Pro děti od pěti. Aby kompilace jeho dětské tvorby byla opravdu poctivá a úplná, nemělo by se na tuto položku zapomínat, i když vyšla u jiného vydavatele. Vždyť písně jako Jde si slon, Naše pračka nebo Nedaleko Cušimi patří k tomu nejlepšímu, co Skoumal pro malé posluchače vytvořil. Zde toto album pouze vzdáleně zastupují písně Byl jeden malý Bambuko a Holčičko medvědí, které na Pro děti od pěti v jiných verzích také najdete.

Milan Tesař
Folk & Country 12/2008

HOME