Smutek klaunů

Petr Skoumal – Nebo cibule, Indies MG 2006, tt.: 40:35

Na své nové desce Petr Skoumal zhudebňuje text opravdových básníků – Ivana Wernishe, Pavla Šruta, Jana Vodňanského, Ivana Blatného. Jakkoliv v poslední době se Skoumal jako autor pro dospělé dost odmlčel (vlastně osm let), deska je proklamována jako dospělá. A i když se ve čtyřech písních projeví malý dětský sbor, je tomu asi opravdu tak. Kromě sboru se na desce objeví třikrát houslista Jan Hrubý (v oprášené stařičké Dvě deci vodky dokonce jako zpěvák syrového hlasu). Jinak si všechny nástroje nahrál a vše nazpíval sám Petr Skoumal. Upřímně řečeno, u některých nástrojů jsem měl chvílemi pocit jistoty, že jsou jen virtuální, nasamplované, a trochu mne to rušilo, jak moc levným studiem to zavánělo. Ale většinou zní zvuk velmi přirozeně. Nejzajímavější a nejdůležitější (myslím, že i pro Skoumala) na desce je její atmosféra. Skoumalovy melodie jsou většinou (buď samy o sobě, nebo pro instrumentaci a aranžmá) více méně veselé, protože hravé. To je dost často v rozporu s textem, který je někdy o životních ztroskotáních, někdy s lehkou nostalgií popisující více méně banality života z pohledu básníka, dokazujícího ozvláštnit (když kráčíš kolem hyacintů, neměl bys lhát, snad ani vraždit a navštěvovat cizí kraje bys neměl, když kráčíš kolem záhonu hyacintů – to je celý Wernischův text vstupní písně). Někdy je těžko říci, co je text více – banalita, nebo životní úděl, například v závěrečné Zítra nezapomenout, jejíž text také uvedu celý: Zítra nezapomenout: při chůzi mrskat nohama, při jídle polykat, při čtení obracet stránky. (Zase Wernisch). V písničkách zní (velmi často kolovrátková) rytmika a velmi často jásavé klávesy. To celé působí dojmem více méně nezávazných barových písniček, významných na první poslech především příjemnými melodickými motivy v nástrojích a civilním zpěvem. Možná by cizinec nechápal, co je na tom dospělého. Jako by do základní matérie svých kompozic přenesl Skoumal právě to, co jej zdobí v dětských písních. Včetně eklektického využití jakéhokoliv stylu, slohu žánru, od jazzu, přes oděskou romanci až po rock či lidovku. Texty jsou velmi často krátké, takže je opakuje, proplétá s mezihrami a bez smutku v hlase zpívá do příjemné atmosféry že z budoucnosti zbyly kosti, rýmuje naděje a Pompeje, slepě u vodky střílí do mraků, ve čtyřech Blatného verších hledá (s dětským radostně zpívajícím sborem) pohřební stav pro svou lásku, nebo líčí beznaděj samoty v řádcích šesti.  I v mnoha textech je přitom vlastně podobná dvojlomnost – slovní hříčky a láska ke slovům se probíjejí smutnou realitou. Hned při prvním poslechu mi tak vytanul na mysli obraz smutného klauna, něco, co dokázal třeba Chaplin ve svých nejlepších kouscích. Vlastně celá deska je svým způsobem pocitově monotématická – život není žádná zvláštní radost, ale když už se jím nějak musíme vydat, stojí za to v tom smutku nacházet něco pozitivního, byť to třeba nejde vyjádřit slovy, ale hudbou. A to nejlepší, jak život vyjádřit, je asi právě pomocí napětí mezi hravostí a osudovostí. A ona i ta cibule je vlastně metafórou požitku i smutku a zároveň mnohovrstevnatosti. Asi nejbližší k tradičnímu tvaru písničky je nejdelší Na ulici (6:43), kterou si ale dovolím zařadit do rubriky Písničkový tip. Deska vychází v digipacku, booklet je volně vložen. Na obalu i bookletu nenajdete žádnou fotografii ani konkrétní obraz, jen jakési tři grafické objekty (zřejmě nějaké obarvené makrosnímky cibule) a pochopitelně všechny texty. Ony ty písničky ani víc nepotřebují.

Jiří moravský Brabec

HOME