V každém případě konečně někdo, kdo vyvolává debatu, přináší vzruch a polarizuje folkové publikum. Jiřímu Černému se Karolína Kamberská a Lucie Steinhauserová (alias bývalé sestry Steinhauserovy vulgo Sestry Steinovy) zalíbily na první poslech natolik, že je v televizním vystoupení uvedl jako největší zážitek z předloňské Zahrady. Naproti tomu někteří publicisté věkově bližší oběma sestrám zapřádají na internetu i jinde debatu, nakolik je Karolínina (to ona je stoprocentní autorkou) tvorba postpubertální a zda se vůbec jedná o tvorbu nebo jen o sociologický úkaz.

Co na to já? Sestry Steinovy (i díky jejich recenzované prvotině) řadím k tomu nejlepšímu, co ze sebe v současnosti velmi živá mladší část písničkářské scény vydává. Mají charisma (i z cédéčka!), které vás přinutí více či méně uhranutě naslouchat tomu, co sdělují. Jak to u sourozenců často bývá, mají maximálně sladěnou barvu hlasů, jejich dvojhlasy jsou dokonale krásné, ať táhle naříkají nebo poštěkávají. A konečně – s řadou níže uvedených výhrad – se mi velmi líbí jejich písničky. U nich jsou tím podstatným texty, které mají ale většinou velmi přiléhavě střižené a nápaditě ušité (Řeko mojí duše) hudební kabátky. Nejsou to většinou žádné přítulně rozmlžené náladovky, ale črty ostrých kontur, které je vždycky těžší stvořit tak, aby nebyly pod úroveň. Karolína bravurně zvládá stavět je z velmi originálních prvků, jako je třeba dvojřádek “ty jsi tak bledá Panenko Maria/mívala’s barvu jak ze solária”. Některé kousky jsou relativně banálnější, tématicky odrbanější nebo dost holčičí (Studánka, Můj nejzlatější podzime, Neděle); i tak jsou nad průměrem.

Značná část textů vypráví vlastně stále jeden příběh. Příběh pěkně nabroušené vypravěčky, jejímž protihráčem je muž. Tedy přesněji řečeno, stvoření značně povrchní (“dali jste mi tolik šancí/samý lesklý převleky”), navrch huj (“ty vaše tváře krev a čerstvý máslo”), vespod fuj. Při vší své racionalistické inteligenci vlastně velmi tupé (“proč se ptáš na věci/který ti nikdy nevysvětlím”) a zejména citově zcela vyprahlé (“muj velkej pane/tvářil ses tak chladně”) a studené (“teplá deka hřeje víc/než tvý důležitý kecy”). Navíc je to opovrženíhodný slaboch (“proč mi brečíš na rameni/proklatej hade”). Proti němu stojí sice “bosatá a špinavá”, ale zato vroucí, opravdická, s dravou “řekou duše”, zbytečně “nedomejšlející”, ale přitom obdařená skvělou ženskou intuicí a nesmírně silná. Korunou pohledu na muže je pseudofolklórní Balada, kde “divná holka divoká” vyřídí a zakope celkem tři mládence… Ne, neposmívám se, jen chci upozornit na klišátko, které se v písničkách uhnízdilo. I takto “postižené” písničky se ale poslouchají dobře, protože obsahují silné a originální nápady (třeba Pane cukeríne, která napřed vypadá na čistokrevné klišé, se v mžiku překlopí do výrazného závěru).

Co se instrumentace týče, Sestry Steinovy (zejména Karolína) nehrají na kytary nijak skvěle – to je prostě fakt. Tím spíš zaslouží pochvalu za to, jak ve většině skladeb vytvořily s minimem techniky celkem zajímavý a neopakující se doprovod. Některé písničky (Vidění) ovšem dopadly v tomto směru hůře. Občasná baskytara Tomáše Fröhlicha (Ty syčáci) je velmi kladným prvkem, méně výrazně prospívají dechy (klarinet, fagot) Broni Šmída (Sledě, živé sledě). Deska by určitě prokoukla, kdyby místo Luciiných bong přišel opravdický perkusista. O něco víc mi vadí manýra ve zpěvu – válení se po tónech všude tam, kde může efektně zaznít táhlý lomený zvuk, zejména dvojhlas. Efekt zpívající fabričky, který se někdy dostavuje, sluší Radůze a jejím “žižkovským” písničkám s akordeonem. V dost závažně vyznívajících a přitom křehkých věcech (Usnu) by se ale nemělo objevovat “neumím křičé-ét/tak umej si uši-í”.

Tomáš Hrubý