Na druhém albu se Sestry Steinovy obklopily větším počtem doprovodných muzikantů a především se role producenta a jejich spoluaranžéra ujal Michal Němec z Jablkoně, člověk s citem pro písničku. To je tedy posun od debutní Lilie polní. Základ – autorské výpovědi Karolíny Kamberské v osobitém a neopakovatelném podání sesterské dvojice, zůstal. Dokonce jsem některé písničky znal a postrádal na prvním albu, zejména Advent (výsledný bluesový tvar se mi moc líbí). Takže začněme od těch výpovědí. Kamberská píše hovorovou (obecnou) češtinou a vypořádá se v nich v drobných ústřižcích s lecčím, co ji trápí. Jsou to reflexe velmi často se střípky ostré ironie, ale i s pokorou človíčka, který ví, že zdaleka nemůže bojovat se vším, co jej přesahuje. Nemyslím, že by to bylo ryze holčičí vidění světa, podobné pocity asi zažíváme každý, jde jen o to, najdeme-li stejně vyvážený koktail emocí, kterými to z nás vyjde ven a nabere tvar písničky, aby to oslovilo i ty ostatní. Nejsou to monology, k zájmenu já se ve většině textů pne zájmeno ty. Někdy je partner jasný – hovoří se s rybou, které je proč závidět mlčení (Mlčet jako hrob je jediná rozumná řeč), ptá se lípy (Jak zůstat živá v tom divokém povětří?), s partnerem (A všechno, co musíme řešit, nech na ráno), se svým alter ego (Vidíš mi asi až do morku do kostí), ale i s Bohem (Ještě jsem dušičky nevobrečela a už jsi mi poslal další advent) a někdy jen s někým tušeným (když zabiješ pětadvacet lidí). I když jsou písničky plné krásně barevných detailů z reality, nejsou polopatické a mnohdy v nich zůstává kus tajemství. Je adresátem poselství písně Vinná – nevinná Kristus?

Jakkoliv jde o výpovědi osobní, interpretuje je sesterská dvojice. To je velký dar, protože jde o barvy hlasů příbuzné natolik, že k sobě prostě a přirozeně ladí nejen barvou, ale i frázováním a vůbec vším, proč říkáme jazyku jazyk mateřský. Výraz jde od laskavého dívčího pozpěvování přes naznačené občasné punkové zaječení až po hranici s rapem. Vše přirozeně a v duchu konkrétních písniček. A pod vším cítíte jemné ostýchavé pousmání.

Kytary si nahrály sestry samy, a je v nich poznat kus rockové minulosti, občasné folkové zacinkání, ale především to, že na ně dokáží slušně přitlačit. Tedy žádné dívčí opatrné dotýkání strun, ale mnohdy máte pocit, že při takovém hraní prostě musí interpretka na pódiu tančit. V klidu si troufnou i na rockovou elektrickou kytaru v Dceři moře. Ostatní nástroje patří slovutným hostům, kteří sestry nijak neutlačovali, nestrhnuli na sebe pozornost od sdělení k hudebním exhibicím, ale jednotlivé skladby příjemně okořenili. Tu fagotem (Johny Jůdl), tu trubkou (Michal Gera) či tubou (Filip Spálený), jindy houslemi či violou (kolegyně z Vílího kvilu Karolína Vančurová), perkusními nástroji (Petr Chlouba, který navíc kromě reálných perkusí přispěl i syntezátorem a Petr Vizina) a basou (podle bookletu, myslím ale, že šlo spíš v rukou Aleše Charváta o baskytaru).

Těžko vyzvedávat jednotlivé skladby. Tam, kde jde o osobní výpovědi, asi každého osloví to, co nevíc odpovídá jeho pocitům a zkušenostem. Pro mne osobně byla nejbolavější a nejkrásnější zároveň Volná jako pták, kterou jsem zařadil do písničkových tipů. Zajímavé a příjemně kontrastní je zařazení jediné převzaté písničky – lidové Když jsem byla panenků zazpívané prakticky a capella jen s doprovodem nějakého zdroje hluků – snad tkalcovský stav, snad zvuky jiné domácí venkovské práce z dávných dob – a sem tam temného úderu na nějaký perkusní nástroj.

Kdysi jsem označil postoj sester Steinových za rebelství z konzervativních pozic. Nechtějí se poddat současnému světu, chtějí v něm podržet něco prazákladního, konzervativního. To je pocit, který mi je blízký a který je hezky řečený v titulní skladbě Můj tanec: “Nesnáším pracky, co chtěly by mě držet, nesnáším předepsaný kroky.” Aby bylo jasné, neodříkají se tance, jen jej chtějí po svém, a budete-li je akceptovat, vytančí vám duši z těla.

Jiří moravský Brabec

HOME