Semtex – Svalosil. Martina Ptáčková Targeta, 2005, celkový čas 51:48.

Asi neřeknu nic objevného, když budu konstatovat, že málokterá kapela našeho ranku rozděluje publikum tolik jako Semtex. Jsou to veselí chlapíci, navíc muzikantsky zdatní, a nebo trapná banda útočící – navlečena do kombiné – na první signální? Jsou ještě dnes důležité jejich dávné bluegrassové kořeny, je pro ně určující jejich akustický sound (na hodnocené desce zní kromě obvyklé akustické kytary a pětistrunného banja občas i mandolína), nebo jsou přece jen svým pojetím muziky ze všeho nejvíc obyčejná popina, něco jako Těžkej Pokondr? Druhé album je dobrou příležitostí si trochu odtažitě v díle Semtexu zapitvat a nenechat se strhnout ani nářkem nad tupou lascivností, ani jásáním nad prčou bez mantinelů.

“Rozhodně nehrajeme parodie,” odmítá Semtex často. Dohodněme se, že parodie je přetvořením původní skladby – hitu podle určitých pravidel, a ejhle: ze sedmnácti písniček jich lze možná pět označit za parodie (František, Letiště, Včelka Mája, Pionýři, pionýři a Čau Italy). Nejpropracovanější je Čau Italy, parodie nikoli konkrétního songu, ale spíš italštiny (text Lukáš Krásný, Jiří Šneberk a Jindřich Volf). Naproti tomu ve Včelce Máje se jenom původní “Jambalaya” nahradilo souslovím “včelka Mája” – a zbytek už je samostatný příběh o nymfomance Máje ve světě hmyzu... Nejpočetnějším blokem jsou původní písničky, ať už si je složil Semtex sám (Kterak po mně nikdo nevystartoval, Krajka tygrovaná, Nigdě vodky něnašjol, Státní hymna, Vrány a oslíci), nebo je kompletně převzal (Ančo nechoď na disko od Bohouše Josefa, nechybí ani největší hit Mašinka, píseň původu velmi starobylého a nejasného). Vrány a oslíci jsou docela vtipně vypointované (i když “mimoslovně”), ale třeba zajímavá Státní hymna se vlastně o velikou vtipnost ani nesnaží. Rozhodně se tu nepohybujeme v semtexácké polaritě vulgárnost – legrace; stejné je to i v obyčejnější Krajce tygrované. Ančo nechoď na disko je zase ztělesněním pocitu, který člověk se Semtexem občas zažívá: to už je všecko? Pointa příběhu s nejasnými konturami je totiž v samém závěru a zní: “Ančo, nechoď na disko/zadře se ti ložisko...”

Třetí skupina skladeb vznikla tak, že se smíchalo cosi s čímsi zcela nepatřičným, něco se malinko pootočilo, nasvítilo jinak – prostě blok, kvůli kterému se asi někdy hovoří v souvislosti se Semtexem o postmoderně. Dvě skladby vznikly zkřížením zcela nesouvisejících melodií a textů (Pepíček a Boženka a Plzeňská věž). Je tu písnička pro nejmenší děti (opravdu to, pánové, není “česká lidová”), kde kontrast vytváří aranžmá s vtipem hudebním + bez varování vyšitý vulgarismus (Koulelo se). Tučného Prodavač, který se od originálu liší pouze tím, že zpěváci místo efektního refrénu s rychlým přeříkáváním slov jen nezřetelně brblají, a Po schodech Richarda Müllera (jedinou změnou je text přeložený do češtiny) jsou opět okamžikem, kdy si posluchač nevěřícně klade otázku: “Proč to hrají?” Berte nebo neberte: tohle je prostě Semtex. Třeba zkřížení textu západočeské lidovky s hitovou melodií Joan Osborneové výsledné Plzeňské věži jakýsi nový rozměr skutečně dodává. Rozhodně to ale není vtipná skladba.

To je důležité: Semtex by totiž na nějakém tom Smiřickém hrnci nebo “Vtipnější vyhrává” možná neuspěl: jeho veselí většinou nevyplývá z textů, ty by často napsány na papír příliš vtipně nepůsobily. Vulgarismy a sexuální dvojsmysly se nepoužívají úplně plošně, ale je jich mnohem víc než v tvorbě průměrné kapely, a je otázka, jestli jsou všechny vkusné a nutné (Pionýři, pionýři). Přesto se mi zdá, že se jimi Semtex nepodbízí a že nejsou zcela úhelným kamenem jeho tvorby.

Většinou ani ideoví protivníci neupírají Semtexu hudební zdatnost: instrumentální um, ale ještě víc šikovnost k vytvoření šlapavé muziky z libovolné hromady not Semtexu rozhodně nechybí. Pomocí všelijakých interpretačních fórků se ostatně do značné míry vyjadřuje fakt, že Semtex je “veselá kapela”. S předobrazy převzatých skladeb (František, Letiště, Plzeňská věž,...) se kapela vyrovnala velmi věrně, spíše s hříběcí hravostí než s úporným revivalovým kopírováním. Muzikantem č. 1 je senior skupiny Michal Röhrich (elektrická kytara), nesmí se ale zapomínat ani na výtečnou rytmiku tvořenou nováčkem za bicími Michalem Šindelářem a nenápadným, ale přesným a nápaditým baskytaristou Tomášem Sutrem. Zpívá celá frontlajna, tedy Lukáš Krásný, Jiří Šneberk, Petr Novák a Michal Röhrich; většinou se s krásou tónu příliš nepářou, zejména v  jednohlasých sborech, ale svému materiálu slouží dobře.

Semtex je pro mě zajímavější živě než z cédéčka a tento názor mi Svalosil nezměnil. Nemyslím tím, že bych obdivoval, jak Novák s rukou v kalhotách paroduje Michaela Jacksona. Ale někdy se přihlížející dočká i subtilnějších fórků a jiskření mezi hledištěm a jevištěm, vždy pak přívalu energie. I deska má ale své výhody: největší řachandy uvolnily místo méně atraktivním, ale zajímavějším skladbám a zmiňovaný instrumentální um, který “na place” často ustupuje divadelním prvkům, je tu nešizený. A co mi nosič potvrdil: Semtex nedělá velké umění a není tím, kdo by hýbal hudbou, ale občas si ho poslechnout je radost.

Tomáš Hrubý

HOME