Sázavského benefice

Vít Sázavský Nerez 1982 – 2007 Neřež, Indies MG Record, celkový čas 61:45

Vít Sázavský slavil abrahamoviny, a to je jistě rozumný důvod, aby se pochlubil bilančním albem. V původním hvězdném triu Nerez sice byl autorsky ve stínu Navarové i Vřešťála, ale interpretačně naprosto rovnocenný s oběma, a aranžérsky se propracoval na úroveň, která je zejména pro Neřež zcela zásadní. Tomu odpovídá i fakt, že z osmnácti skladeb výběru je Sázavský spoluautorem hudby na sedmi z nich, aranžérem či spoluaranžérem na šestnácti a zpívá pochopitelně ve všech. Nenajdete žádné bonusy ve smyslu skladeb dosud neslyšených nebo raritních nahrávek, ale prostě osmnáct kousků posbíraných ze šesti nosičů a seřazených podle subjektivního klíče, tedy ani chronologicky, ani nějak tematicky. Přitom totálně převažuje období Neřež – nad Nerezem vede 14:4. Ale vzhledem k tomu, že Nerez vyšel v mnohem větších nákladech a jako komplet docela nedávno, asi stejně tyto písně (Za poledne, Masopust, Na zdraví, Yburan omažyp) většina potenciálních kupců doma má.  Psát o takovýchto deskách je trochu ošidné. Kdo a jak písně vybral a sestavil, nevím, na albu se nedozvím a při vyrovnané kvalitě repertoáru z něhož se vybíralo, možná by stačilo zvolit v počítadle náhodný výběr. Jako producent je uveden Vít Sázavský. Každopádně Nové hry na počátku jistě není největší a nejznámější píseň Neřež a naopak deska končí původně Nerezáckou Tisíc dnů v podání Neřeže, což jednak je nesporný hit a jednak může být dramaturgický záměr propojit obě časové větve Vítovy kariéry. Vůbec: přišlo mi divné, že na obalu není nic než texty a osoby a obsazení. Na druhé straně než pitomý oslavný sleevenote pro jubilanta, je mlčení lepší, protože buď jsou ty písně dobré, a omáčku nepotřebují, nebo nejsou, a pak to žádné pajány nezachrání. Skladby jsou voleny tak, aby v nich vynikly Vítovy sólové party, a Vít je velmi dobrý zpěvák. Ale na druhé straně si myslím, že daleko silnější je tam, kde se stane součástí alespoň dvojhlasu se Zdeňkem Vřešťálem. Díky souzvuku (intonačně přesnému a barevně unikátnímu) nejsou ze strany posluchače takové nároky na výraz, který přece jen u sólového zpěvu vyžaduje víc osobitosti. Možná někde v tom je hluboké Sázavského dilema - měl by jako sólista šanci prosadit se? Upřímně řečeno, myslím si, že ne. Byl by někde v širší špičce, ale jeho síla je v tom, že se stane dokonalou součástí něčeho většího. Posuzujete-li podle této kompilace Sázavského jako aranžéra, pak mu asi vyseknete poklonu. Autorský rukopis aranžéra je patrný ale zároveň neutlačil pestrost, snad jen párkrát jsem měl pocit až přílišné popisnosti aranže vzhledem k textu, ale to je mnohem lepší než samoúčelná svévole. Osud takovýchto bilančních desek není nijak oslnivý, ale ani hořký. Hitparády nedobudou, ale na druhé straně zatím stále žijeme v době, kdy vhodně zapadnou do fonotéky toho, kdo patří k přívržencům Nerez s háčky či bez nich. Možná za deset let, až nebudeme mít archiv CD, ale všechno na jednom mega giga hard disku, opravdu se ukáže, že si pro poslouchání zvolíme jednoduchý programový příkaz a ono nám to namixuje skladby nějak podobně. Poslouchalo se mi to příjemně, zavzpomínal jsem si na to, když některé ze skladeb na albu měly ještě mléčné zuby, zasmutnil za Zuzanou a nakonec si řekl, že je hezké, připomenout nám, že Vít Sázavský prostě opravdu byl a je rovnoprávným členem obou part, a na dálku mu k těm padesátinám popřát alespoň myšlenkou další silné písně, jimž spoluvdechne život.