Už je to víc než patnáct let, co jsem si všiml tehdy mladičké Katky Šarközi na krajském kole Porty v Brně. Nevelká dívka za kytarou s nějakým tím doprovodem, protože tehdy ještě písničkáři na Portu nemohli. Její písničky mi připadly celkem klasické, ale ve zpěvu to už jiskřilo překvapivými valéry. V roce 1988 si odvezla Portu v sestavě trochu potřeštěné skupiny Někde jinde. To už si jí všimli i velcí mistři a občas se někde objevila na přehlídkách. Zase se ale pravidelně zanořovala někam, odkud příliš nepřicházely zprávy. Až koncem devadesátých let se objevila kapela nazvaná prostě Šarközi a jejich debut Naklání se čas (Indies 2000). Autorem většiny repertoáru byla Katka, muzika měla silné rockové prvky a přitom i kus folkového písničkářství. Na nahrávce se podíleli i studioví muzikanti, kdo je skutečně “řádným členem” kapely nebylo příliš patrné. Když jsem je viděl naživo, měl jsem pocit, že sestava, která přede mnou stojí, je kamarádská a jednotného myšlení, ale nesestává zrovna z virtuosů. Album se mi ale celkem líbilo.

Proč tak dlouhý úvod před recenzí alba druhého? Protože na něm je zajímavý právě směr, kterým se Katka Šarközi a její spolupracovníci ubírají. Žánrové vymezení není vůbec lehké. Základem je zase písnička, tedy nikoliv nějaká zaumná kompozice, ve které se dílem náhody objeví slova, ale písničkářské sdělení, většinou více či méně meditativního obsahu. Katčin sametový vemlouvavý alt skutečně jakoby se zavrtával někam hodně hluboko. Z deseti textů je osm od Katky Šarközi, jeden je zhudebněné indiánské moudro (Navahoo) a titulní Magorie je Alexandra Berková, což asi čtenář intelektuál předpokládal.

Nečekejte ale hudbu zaklínačů hadů, naopak. Ať už jde hudebně o kompozice Katky Šarközi, Aleše Charváta nebo společné, jsou nastrojeny do pestrých šatů, kde se rock potkává s moderní taneční scénou. Uslyšíte tedy nasamplované smyčky včetně bicích, a občas zvuky, jejichž původ těžko identifikovat. Různobarevnost hudby, kterou postihuje i pěkně strakatý obal, doplňují v jednotlivých skladbách různé nástroje, včetně třeba smyčcového kvarteta, akordeonu nebo trubky. Právě tato barevnost je pro mne na albu nejzajímavější. Přes ni prosvítá původní potemnělost písniček, které zpívají o krásných věcech, které bolí – o osudovosti lásky, pomíjivosti života, o pocitech volného pádu i výstupu vzhůru.

Někomu možná přijde, že ty barvy nanesené na podkladní materii jsou až příliš popisné a výrazné. Když v Dýmu zběsile tepe smyčka bicích a nad ní se sladce klene smyčcový kvartet v dlouhé mezihře, kdy ve vás doznívají myšlenky verše “květy trní, vůně bolestí” je to až provokativní, stejně jako ozve-li se na začátku písně Navahoo typicky indiánský motivek, nebo ve Větru nasamplovaný africký sbor, můžete říci, že to je příliš napovídající. Nu, je to otázka osobního vkusu a mně osobně to většinou vyhovuje, v ostatních případech přinejmenším nevadí.

Zadní strana bookletu obsahuje důležité doporučení – Toto CD poslouchejte nahlas! Opravdu je nebetyčný rozdíl z vjemů, jestli si je pustíte jen tak šeptem do sluchátek a nebo je pěkně přes své třípásmáky necháte napěchovat prostor zvukem. Až v druhém případě pocítíte plnou scénou, že z oné taneční scény si vzali to podstatné – pulsující energii, na kterou vaše tělo reaguje až podvědomě, animálně. Na rozdíl od někdy triviálních tanečních figur se ale tato deska může pyšnit výtečnými výkony instrumentalistů zvučných jmen (Jaromír Honzák – kontrabas v úvodní Touze, Radek Pobořil – harmonika v Naposled, Peter Binder – elektrická kytara ve Dni meče, spousta různých hráčů na klávesové nástroje v různých skladbách).

Alba si cením zvláště proto, že mi ukázalo něco, co jsem si nedovedl představit. Smysluplnou fúzi mezi taneční scénou, kterou jsem považoval za doménu muziky předávající hudební energii sloužící k vybití vaší vlastní nadbytečné tělesné energie (tedy především pro ty mladé a neklidné), a mezi meditativním písničkářstvím. Vlastně nejlépe to vypovídají fotky v bookletu od Marie Brousilové – většinou přinášejí detaily lidského těla pod nánosem sytých jasných barev. Ty sice mohou ovlivnit a posunout váš vjem, ale základem jsou právě ty lidské tvary vespod.

Jiří moravský Brabec

HOME