Modromodrá

Šantré – 2+1, Jumbo 2007, celkový čas: 41:18

Mám rád malé kapely, pokud jsou složeny z lidí kreativních. Omezený výběr výrazových prostředků je vede k tomu, aby se víc zamysleli nad podstatou písničky. Jak by prostě řekl kolega Neruda: ty maličké z jadrného jsou fládru. Kmenový instrumentář Šantré sestává z jedné kytary (teda on Jich Dušan Vainer klidně střídá víc, ale ruce má jen jedny) a jedné elektrifikované bezpražcové baskytary Pavla Hlouška. Ani výčet vokálních možností není o nic delší, tedy kromě civilnějšího hlasu Dušanova obsahuje ještě expresivní vokál Inky Tognerové, a to je všechno. Pavla zpívat nedonutíte, Inka maximálně občas úsporně zachřestí na nějaké perkusidlo a víc jich v Šantré není, prostě 2+1. Na album si sice pozvali nějaké ty hosty, ale výraznější prostor, odlišující tedy studiový zvuk od pódiového, dostaly jen bicí nástroje (Jan Noha bicí v 9 skladbách, Karel Nohava perkuse v 5). Ostatní prostě sem tam něco přibarvili – 2x flétna, jednou sax, jednou klapky, případně ulehčili Dušanovi od nějakého toho kytarového partu. Ale většinou je to prostě velmi podobné tomu, co můžete slyšet i z pódia. Síla Šantré je podle mého názoru právě především v tom, že to s počtem tónů na hektar nepřehánějí, takže každý má pro sebe dost prostoru, není zastiňován, ale naopak je dobře zakořeněný do základu písničky. K tomu si přičtěte fakt, že ty tóny nejsou rozsazeny do úhledných očekávaných řádků, že prostě jsou to kompozice, kde vás leccos překvapí. Bývá zvykem v této souvislosti upozorňovat na originální Pavlovu bezpražcovku, ale upřímně, kdyby jí Dušanovy melodie tu volnost nedávaly, taky by jen pukal půlové noty. Už jsem zmínil, že přirozený pěvecký projev Dušana a Inky je jiného druhu. Dušan je civilista, spíš glosátor, člověk mírně nad věcí, který se jen výjimečně výrazem přizná, že text ho hluboce zasáhl (Skácelovi Mrtví). Inka naopak velmi často dává do textu mnohem více emocí, někdy plynule přecházejících jedna v druhou, například v Tak jako slunce je to od melancholie ke koketérii necelé dva takty. Ono to rozdělení zpěváckých přístupů je docela sympatické, když si uvědomíme, že Dušan je autor melodií i značné části textů. Je hezké, že se necítí svými výtvory fascinován, a stejně hezké je, že pro Inku jsou to objevy. Osobně považuji za nejsilnější právě skácelovské Mrtvé, společný Zázvor a skořici a nejdelší skladbu alba Tak jako slunce. Nehodlám popisovat, o čem ty texty jsou, dobrý text má tu vlastnost, že ho krátkou prózou stejně nahradit nejde. Jinak kompozice jsou to sice vlastně pravidelného formátu, ale na rozdíl od mnoha jiných na mně nepůsobí dojmem: tak teď tam šoupneme valčíček, pak nějaké blues, pak latinu. Řekl bych že nejméně je přítomna přímočaře rocková inspirace, lehounce prosvítá jazzíček. Kromě Dušana se na textech podílel ještě třikrát Jarda Síbrt, dvakrát Dušan zhudebnil text Jana Skácela a v jedné písni se o slova podělil s Inkou. To je v patnácti písních vše. Jako hudebního režiséra si kapela do studia Jumbo přivedla Michala Kadlece z Jarretu, a udělala zřejmě dobře. Michal taky dokáže jít po základu písničky, najít, čím ji ozvláštnit, odlišit, ale neodlidštit, a především, z celé nahrávky je cítit, že jsou muzikanti v pohodě, ale soustředění. Zvukovou režii měl spolu s ním Jiří Lenk. Lenkům může být naše scéna vděčná za jejich manufakturu a systém vydávání desek talentovaným kapelám polovlastním nákladem, který dovedli do pravidelného provozu. Zvláštní zmínku zaslouží obal – modrý digipack s bookletem v elegantně zastřižené kapsičce. Jejich album je ještě modřejší než Plíhalovo modré album. Celý výtvarný tvar vychází z názvu 2+1, a ztvárňuje ho prostřednictvím vlaštovek na drátě, které evokují dětské počítadlo. Na celém obalu nenajdete fotografie umělců. Jen modrou, oblaka, vlaštovky a dráty. Dokonce nenajdete ani příjmení členů Šantré, takže jsem s výjimkou úvodního odstavce i já o nich hovořil jen v křestních jménech, tak jak se presentují. Vše podstatné, včetně textů ale na bookletu najdete.

Jiří moravský Brabec
Folk & Country 11/2007

HOME