Bývaly doby, kdy jste nemohli prakticky projít českou kotlinou a moravskými úvaly, aniž byste nenarazili na bluegrassové pidlikáče, kteří hráli stylově konzervativně všechno, co kdykoliv ze Scruggse, Monroa a spol vypadlo. Mám pocit, že ty doby jsou ty tam. Část bluegrassistů zvlčila k modernějším odnožím, část toho zanechala úplně a jen sem tam se něco modrá (ve srovnání s dobu před patnácti lety). I tak jsme ovšem evropskou bluegrassovou velmocí, i když ze světového hlediska už nás asi předběhli pilní Japončíci. Co ovšem ubylo v kvantitě, přibylo v kvalitě.

Mezi věrnými u nás hraje významné postavení Reliéf. Jejich písničky působí většinou stavbou a barvou zvuku (ale na první poslech i vokální aranží) příjemně staromilsky, člověk by skoro přísahal, že jim musí být půl století. Přitom jde většinou o vlastní tvorbu a ne jen tak ledajakou. Na novém albu Suburban Street ji doplňuje pár převzatých věciček, ale zase nejde o odkaz otců zakladatelů bluegeassu, ale třeba o takového Toma Waitse, písničkářského skřeta.

Kapela těží z asi nejlepšího vokálu, který u nás můžete v této branži najít. Ten je postaven na příjemném barytonovém až basovém hlasu Zbyňka Bureše, který zároveň u většiny písní je vokálem vedoucím, hlavním. Nad ním se s lehkostí kupí hlasy ostatní, křížové vokály znějí jako naprostá samozřejmost ve výškách, kam bych nevyzpíval ani skřípnutý na štaflích. Nejklasičtější možné bluegrassové obsazení (banjo, kytara, mandolína, kontrabas) je občas doplněno o další nástroje z instrumentáře kapely (Bureš kromě banja hraje na dobro a steelku, Dvořák kromě mandolíny používá i mandolu) i hosta Pepy Maliny (housle). V několika písních se (pravda z bluegrassového hlediska nestylově) připojí Mikuláš Nop na bicí, naštěstí hrané z citem, nevyčnívající a nevulgarizující nahrávku. I když nahrávka takové Poor Country s bicími, kvílející steelkou a táhlou melodií v podání vemlouvavého hlasu Zbyňka Bureše rozhodně nebude svou sladkostí nic pro hudební diabetiky.

Nástroje Jirka Mašek nahrál ve svém studiu s dopomocí Emila Formánka čistě a čitelně, jednotlivé běhy lahodí uchu a vzbuzují obdiv. Musím se ovšem přiznat, že když se deska láme v půli a zazní a cappella Derricksův goospel Just a Little Talk with Jesus, člověk pomalu na všechny předchozí nástrojové kousky zapomene, protože zpěv je v podání povolaných tím nejlepším nástrojem. Druhou písní, která mi utkvěla napoprvé a která se taky liší pojetím od zbytku desky je závěrečná waitsovská a vlastně jazzová Yesterday’s Here.

Jiří moravský Brabec

HOME