Radůza: Miluju vás; Radůza records/Indies MG 2010; celkový čas 50:10

Předchozí Radůzinu řadovou desku V salonu barokních dam jsem charakterizoval jako “album, ve kterém jde mnohem víc o aranže než o živelnost a syrovost”. S novinkou Miluju vás se písničkářka vrací nejen k syrovosti a živelnosti, ale také k akordeonu jako svému nejoblíbenějšímu nástroji. Na první poslech jde o cestu zpět k albům V hoře nebo Při mně stůj. Cestu zpět tak jednoznačnou, že vám při poslechu nových písní automaticky v hlavě naskakují Radůziny starší, více či méně podobné, melodie.  Návaznost na starší tvorbu je tedy více než zřejmá a přesto se Radůza neopakuje. Díky vlastní píli a možná ještě víc vinou břemen, která na ni naskládal osud, písničkářka vyspěla. Její nové album stojí víc než všechny její předchozí desky na textech. A jako textařka ušla Radůza velký kus cesty po stránce formální i obsahové.  Jestliže tiskové zprávy před vydáním alba avizovaly, že Miluju vás je Radůzina dosud nejintimnější výpověď, vůbec nepřeháněly. I posluchač, který by nic netušil o trápeních, která zpěvačka prožila v době vzniku písní, si musí všimnout témat, jako jsou smrt, strach, boj proti zlému, volání k Bohu, prosby… a také naděje. Vladimíru Vlasákovi v MF Dnes se Radůza nedávno přiznala, že “měla celý život komplikovanou nemoc” a že navíc prožila komplikovanější těhotenství. Hovořila o životní definitivě, kterou nahlédla: “Vždycky jsem si myslela, že musím žít tak, jako kdyby mě mělo v nejbližší vteřině srazit auto. Tohle se mi potvrdilo a ještě víc se raduji z toho, že tady jsem.” Není však důležité pátrat po tom, co že to bylo za “slotu”, kterou se autorka učila chodit (Ale že musím), nebo proč touží po “závětří, kde nemusím se ani vlka bát” (Už břízy zlátnou). Stačí se zaposlouchat a smeknout před ženou, která se nestydí odhalit svou slabost (“Co ještě přijde, ach, co mě ještě čeká / co mi osud ještě na hřbet naloží”), která dokáže naplno vyzpívat své pochyby i doufání (“Dřív jsem se ptávala, proč svoje věrný stíháš (…) / teď si myslím, že nás jako růže stříháš” – Rixum pix) a která na rozdíl od starozákonního trpitele Joba vidí na konci utrpení světlo, personifikované těmi nejbližšími (“Když se otočím, v slunci tam jdou / můj muž, má dcera a syn” – Až půjdu po úbočí).  Radůza však v textech svých nových písní nenabízí pouze autoterapii, aplikovatelnou případně i na posluchače. Poprvé se představuje nejen jako zdatná textařka, ale přímo jako zpívající básnířka. Stačí nové texty srovnat se syrovými, avšak nepříliš básnickými verši ze zpěvaččina prvního CD Andělové z nebe. Ne všechny momenty na Miluju vás sice snesou srovnání s tištěnou poezií (v ukolébavce Na Dříň občas zaskřípe slovní přízvuk), avšak Radůzina práce s různými rovinami jazyka (“Hora touhy, s níž jsem přivázaná k lanu / ta příčinou byla všech mých neštěstí”; “Můj tanečník mě v pase chyt a zmáčk víc, než se patří”), její umění vytvářet absolutní rýmy (“part přebraly smyčce / (…) mi pomohla uniknout smyčce”), její slovník (“jenom z chřtánu vypustím / raněné duše mojí kvil a vytí”; “kéž všechny staré lásky (…) / mi skála z útrob vyrve / až mě chytí za skřele”) – to vše navazuje na tu nejlepší, rozuměj krylovskou, tradici českého folku. Kromě toho Radůza opět nezapře inspiraci Zuzanou Navarovou (Čokoláda), ale především zůstává sama sebou. Na dětské dvojalbum O Mourince a Lojzíkovi navazuje spoluprací s cimbálovou muzikou (Do mandorly), sama vedle akordeonu sem tam sáhne po kytaře (Ale že musím), klávesách (Čokoláda) nebo flétně (Jako zázrakem spíš) a tam, kde to cítí jako vhodné, si přizve hráče na dechové nástroje nebo folkrockovou kapelu (Binder, Jakubec, Dvořáček). Základem však zůstává její výpověď. Miluju vás je nejen nejosobnější album, které kdy Radůza natočila. Je to možná nejosobnější album, které na české folkové scéně kdy vzniklo. Vzniklo z bolesti a utrpení a přesto vyznívá optimisticky. “Ale dokud ve mně / krve kapka poslední / živote můj, trvej / probijem se k poledni,” zpívá Radůza v poslední písni. I proto závěrečné “Miluju vás” nezní lacině.