Kde je klíč od salonu?Radůza:
V salonu barokních dam. Indies MG Records, 2007, celkový čas 50:19“Ono mi scházelo, že když jsem odešla ze školy, tak jsem přestala psát v notách, jelikož nebyl důvod. Tak jsem si je teďka napsala,” komentovala Radůza v R&P okolnosti vzniku připravovaného alba. “Jak to, že nehraje na harmoniku? Ty písničky jsou divné,” dovolím si v kontrapunktu parafrázovat některé ohlasy na to, že si Radůza dovolila prudkým obratem zmizet z místa na hudební mapě, kde byla očekávána.
Myslím, že pokud bychom jako zásadní problém alba začali rozebírat skutečnost, že Radůza hraje místo na akordeon na klávesy, minuli bychom se s pochopením onoho prudkého obratu i se sdělením alba. Ani v muzice není klíč k uchopení desky, jakkoli se tato stala méně písničkářskou, folkovou i zpěvnou. Klíč je v textech, přesněji řečeno v tom, co vyklenuly nad sebou – v “příběhu” alba, které je ne snad přímo monotematickou, ale určitě ucelenou záležitostí. Vlastně je toto CD velmi podobné téměř souběžně vyšlému trabandímu Příteli člověka: pojednává o vztazích člověka a Boha nebo člověka a jeho blízkých (v případě Radůzy jde o texty milostné). Zatímco Jarda Svoboda mluví zcela průsvitně k Bohu křesťanskému, biblickému, Radůza zůstává při svém rozhovoru s Nejvyšší bytostí mlžně nenasvícena: kdo chce, může z některých jejích obratů cítit třeba new age nebo postmoderní, trochu individualistický eklekticismus. Důležité není, co utajuje, ale co sděluje: v zoufalství volá k Nejvyššímu (Celé noci), poklidně ho prosí o duchovní růst (Za obzor), raduje se ze spočinutí v něm (Kráčím). Dostává od něj “andělskou poštou” dopis (Na stolku u hodin) a snad po jeho přečtení se vydává na cestu (Vařič a mapa, kterou lze asi interpretovat i jinak). Cesta – již dříve oblíbené Radůzino téma - je tu frekventovaným obrazem vztahu a některé písně jsou vlastně taková posila na cestu (Pevný úder, Ma phuč mandar: “upokoj se moje mysli/vnímej srdcem, uspi smysly…”) V první písni alba (Zářivý prostor), jejíž význam je podtržen označením za “téma”, zpívá Radůza “jsem čirým bytím a mysl mám čistou a ostrou”. Podobné všeobjímající pocity najdeme i ve dvou “variacích” – Moři pod Smyrnou a Písních kosmických (zpěv XXX.), jediném textu, který nenapsala Radůza. Správně, je to Jan Neruda; zařazení této zhudebněné básně, důmyslně do stavby alba zapadající, považuji za geniální. “Snažím se toho moc nemít… doufám, že si už nepořídím víc věcí,” řekla mi kdysi Radůza v rozhovoru, a já si na to vzpomínám, když poslouchám titulní píseň (“...to s sebou si vezmu, co dám/to nepodlehne zkáze, to vím...”). V linii, kterou jsem zjednodušeně označil za milostnou, najdeme celkem klasickou záležitost (Můj počerný anděli), odlesk milostného příběhu zachycený starými obrazy (Dopis Taťáně) i drsně psychologizující a přitom básnivý skvost Něžně a mistrně. Básnivé jsou ovšem skoro všechny texty; doufám, že jsem nevzbudil dojem, že se jedná o nějaké náboženské agitky. Dobře se už jen čtou v nápaditém kontrastním bookletu (s komiksovými ilustracemi Jiřího Zimčíka). Méně často se ale pokocháte formou: nezřídka se jedná o verše bez rýmů nebo jen s asonancemi; přesto zasazeny na “své” místo fungují. Melodie výborně pasují k textům i když někdy schválně klamou tělem (Vařič a mapa) a někdy vůbec nejsou krásné, nýbrž “jen” nesmírně silné a působivé (Celé noci). Najdeme tu dost zběsilých lichých taktů i popěvek, jak když “vážný” skladatel píše pro děti (Na stolku u hodin). Ostatně inspirace současnou vážnou hudbou se nezapře, stejně tak minimalismem. Najdeme tu i stopy hiphopu, baroka, vyššího populáru, francouzských šansonů, ruských romansů… téměř čeho chcete. Radůzin rukopis je přesto rozeznatelný: zas tak nekonečně vzdáleni její předchozí tvorbě nejsme. Co se týče aranží, svorníkem cédéčka jsou úvodní Zářivý prostor (v ní se také rapuje) a závěrečná Ma phuč mandar, které mají folkrockový sound (kytary Peter Binder, basa Jan Jakubec, bicí Miloš Dvořáček jr.). Hodně vybočuje řachavý “tulácký” valčík Vařič a mapa hnaný hlavně šantánovým klimprem a banjem Luboše Maliny. Jinde je zpravidla vůdčím nástrojem Radůzin klavír (většinou z kláves), dvakrát hraje písničkářka dost originálně na spinet. Tuto kostru doplňují barvy nástrojů vnášené hosty (smyčcový kvartet, hoboj, skvělá trubka Miroslava Hloucala…) i Radůzou (jednou si zahraje i na akordeon, taky na xylofon, turecký dechový nástroj mey, vibrafon nebo foukačku). I při poslechu samotných instrumentů by bylo co obdivovat. Zpěv je možná tím, čím se tato deska nejvíc liší od předchozí Radůziny produkce: žádné “tadajdaj, hoplá, jo!” nečekejte. Pěvecký projev je často zdrženlivý, ale i dynamický nebo naléhavý, rozvíjený v kaskádách barevných variant a nesmírně krásný. Na většině míst tohoto alba je znát jeho “prokomponovanost”. Domnívám se, že když tak obyčejným žánrem, jako je písnička, proteče cosi úplně shůry a vznikne – dejme tomu – Mikymauz, Imaginární hospoda, nebo taky – ať neodbíháme – Půjdu kam chci nebo Jednou to pomine, je to ještě o kousek větší zázrak, než toto promýšlené a po částicích cizelované album. Ale to je tak všechno, co se mu dá vytknout.Tomáš Hrubý
Folk & Country 2/2008