Quanti minoris: Pijácké mravy, Indies Scope 2007, celkový čas 34:58

To hlavní je prý v hudbě živé hraní a pořizování “konzerv” ve formě studiových nahrávek je jen druhotný produkt, který má sloužit k připomenutí toho, co jsme slyšeli na koncertech, tvrdilo mi už několik muzikantů. Nesouhlasím s tím, protože živé hraní na straně jedné a pořizování nahrávek ve studiu včetně možností “kouzel” se zvukem a cizelování skladeb do posledního detailu jsou dvě různé disciplíny. A u spousty kapel (především rockových) dávám klidnému poslechu doma jednoznačně přednost před špatně nazvučeným koncertem v zakouřeném klubu. U Quanti minoris je to přesně naopak. I když aktivity Zdeňka Němečka se sympatiemi sleduji spoustu let, při poslechu alba Pijácké mravy jsem se na jeho vlnovou délku nenaladil. CD jsem po pár “povinných” posleších odložil a necítil jsem potřebu se k němu vracet. Uplynul rok, a já jsem s úžasem naslouchal Němečkovým zvukovým kejklím na Konkursu Zahrady v Kuřimi. Ve své reportáži jsem poté psal: “Naživo Němečkova fúze historizující hudby s rockem zněla úžasně. A pokud jde o hráčskou profesionalitu, tato kapela převálcovala všechny své konkurenty o několik levelů.” Vrátil jsem se tedy ke zvukové konzervě a ejhle… Po pozitivní zkušenosti zpod pódia se mi i album jeví jako zajímavější. Zdeněk Němeček, který na albu Pijácké mravy hraje na loutnu, kytaru, různé flétny, křivé rohy, chalumeaux, irské whistle a další nástroje, není v oboru historizujícího folku žádným nováčkem. Už v roce 2000 natočil pod hlavičkou formace Vaganti & Qunti minoris (alias Quanti Vaganti) CD Buchlovská rána pro brněnské vydavatelství FT Records. Na něm zpíval zhudebněnou poezii středověkých autorů i anonymních žáků-vagantů a hrál autorské pseudostředověké instrumentální skladby. Rozdíl je pouze v tom, že doprovod byl akustičtější než na novém albu. Pijácké mravy přinášejí zhruba z poloviny tentýž repertoár jako minulé album. Tentokrát si Němeček, který drží svou zavedenou značku Quanti minoris, poradil bez folkové skupiny Vaganti (z jejího dávného repertoáru ovšem převzal například skladbu Jany Janové Vytáhli jsme do boje) a vytvořil novou kapelu se třemi rockovými muzikanty – kytaristou Davidem Grossem, baskytaristou Pavlem Bartou a bubeníkem Romanem Goldou. Vznikl tak hudební tvar, který díky kapelníkovým flétnám nutně připomene Jethro Tull a díky výběru repertoáru dá myslet na módní Blackmore’s Night. I proto jsem album původně odzíval, protože jsem na něm nenašel skoro nic originálního. Písničky jsem už znal a zvolený kabátek za příliš původní nepovažuji.  Hudba Quanti minoris, pro kterou pánové zvolili vtipné označení “hrad rock”, skutečně patří především na koncertní pódia. Vedle sluchu je třeba zapojit zrak, vnímat kejklířské oblečení pánů muzikantů a především roztodivné nástroje, které pan kapelník ovládá. A nutno podotknout, že je ovládá velmi dobře, stejně jako jeho spoluhráči umí dobře – a moderně – hrát bigbít (včetně skvěle funkující basy). Po muzikantské stránce jsou tedy Pijácké mravy takřka dokonalé.  Album má podtitul Když se krčma baví. Jde o (téměř) monotematický projekt a byla by proto hloupost Zdeňku Němečkovi vytýkat přemíru hospodských témat, košilatých scén a jemně obhroublých výrazů. To k takto koncipovanému projektu patří a jako alibi interpretům může sloužit i fakt, že se ve většině případů jedná o středověkou poezii a oni pouze předkládají dnešní generaci poselství dávných věků. Pokud mi tedy text písně Nevěstka připadá nestravitelný, je to můj problém a nikoli objektivní výtka. Jsem však rád, že kapela monotematické texty prokládá výborně zahranými instrumentálkami a že na závěr – vhodně a docela vtipně – zařadila modlitbu Soudče všeho světa Bože.  Nahrávky je třeba soudit v kontextu. A tak zatímco při pouhém poslechu mi Quanti minoris znějí jako jízda na módní vlně a hra na efekt, po zhlédnutí koncertu přehodnocuji svůj názor a vyzdvihuji i pozitiva: výborná sehranost, muzikálnost a zábavnost.