Původní Bureš: Poslední zhasne; Indies Happy Trails 2009; celkový čas 47:54

Jaromír Kratochvíl z vydavatelství Indies Happy Trails má rád hudbu 60. a 70. let, a proto vydává alba s novými písněmi skupiny Původní Bureš. Rozpor v tom není, protože zpívající a píšící výtvarník Jaromír František Fumas Palme se svou kapelou navazuje na tradici rockového písničkářství ve stylu Neila Younga. Je to tedy něco mezi syrovým rockem a folkem, přičemž základní nástroje (kytaru, basu a bicí) doplňují nepostradatelné tóny foukací harmoniky, houslí, případně (na novém albu) akordeonu.  Zatímco nástrojové obsazení a orientace na příběhy vychází z amerického folkrocku, interpretací Původní Bureš čerpá i z punku, případně z tradice spontánního hraní po hospodách (českých nebo třeba irských). Fumas a spol. nejsou interpreti-umělci, kteří by vystavovali na odiv školené hlasy či muzikantskou zručnost. Jejich přístup je lidový se všemi klady a zápory, které k tomuto označení patří. A tak nepřipraveného posluchače může překvapit zpěvákova výslovnost (problém má s “r” i “l” a navíc zpívá přes nos) i to, že s intonací si ne vždy rozumí. Jenže dokážete si představit, že by píseň o “dost velkým frajerovi, co jde na krchov” někdo zpíval jako kantilénu? Podobně jako z chraplavého zpěvu Boba Dylana je na větvi už několik generací nadšených fanoušků a podobně jako Vaška Koubka považujeme za jednoho z nejoriginálnějších českých písničkářů, můžeme a vlastně měli bychom interpretační (ne)schopnosti Původního Bureše vnímat jako funkční prvek. A protože všechno souvisí se vším, je jasné, že kapele se “špinavým zvukem” odpustíte i obrácené přízvuky a primitivní rýmy. To všechno totiž patří k roli, do které se Původní Bureš stylizuje (a co stylizuje, on takový je!). Přistoupíme-li tedy na výše nastíněná “pravidla hry”, zjistíme minimálně při druhém poslechu, jak originální a svérázná poetika Původního Bureše je. Zaposlouchejte se například do směsi ostré youngovské kytary s verši “Přiletěl sem ňákej pták / v zobáku má tuzemák / nad hlavou a pod nohama / všude kolem jabka” (Jabka) nebo si vychutnejte v závěrečné písni Za voknem svítá: “Dáme si páva / a potkáme páva / jak hraje na sitár / a jak na nás mává.” Tyto krátké úryvky samozřejmě nestačí k tomu, abychom do Fumasovy poetiky pronikli naplno. Písně Původního Bureše jsou epické (“Příběh může posloužit daleko lépe jako podobenství nebo jako modelová ukázka nějaké situace,” vysvětloval mi kdysi Fumas v rozhovoru) a jedna sloka vytržená z kotextu možná pobaví, snad něco málo napoví o stylu, ale album v celé jeho pestrosti nezastoupí. Svět Původního Bureše je totiž zalidněn spoustou panoptikálních hrdinů, kteří se vsází, zda vydrží přes noc v márnici, kteří venčí potkany nebo kteří pijí šťávu z jedovatejch hlíz. Některé můžeme vnímat jen jako postavy z dobrodružných románů, zatímco s jinými se lze i ztotožnit. Přes stále výraznou roli elektrické kytary zní nové album Původního Bureše folkověji než předchozí nahrávky. Orientace na příběhy tak ještě víc vyplouvá na povrch, stejně jako větší důraz na melodii (Žonglér) a s ním související hitový potenciál některých skladeb (především úvodní Malá písnička o strachu). Melodicky hudba Původního Bureše nevychází pouze z amerického folkrocku, punku či šramlu, ale v neposlední řadě také z irských lidových tanců. Konkrétně píseň Za lesem mi jistý irský tradicionál víc než připomíná.  Svět písní Původního Bureše samozřejmě neosloví každého. Komu jde o čistotu zpěvu a dodržování všech teoretických zásad pro tvorbu textů, ten nad Fumasem a jeho partou mávne rukou. U mne však na pomyslných vahách převažuje upřímnost a touha po osobní výpovědi nad zdánlivou neumělostí hudby i textů. Proto je mi Původní Bureš sympatický a možná i proto považuji Poslední zhasne za jedno z jeho nejlepších alb. Když například v závěru poslední skladby Fumas zapěje “Až na tuhle planetu / přiletí Vinetů / zavládne právo / a bude tu zdrávo,” je mi z těch naivních veršů dobře.