Otisky hořovických nálad

Půl dechu do měchu: Otisky, vlastní náklad 2010, celkový čas 43:26

Albovému debutu hořovické skupiny Půl dechu do měchu pomohly ke vzniku nevšední okolnosti. Kapela se v roce 2009 probojovala do finále soutěže o Krtky na festivalu Zahrada, což je – vzhledem k množství interpretů, kteří se hlásí do Konkursu Zahrady – velký úspěch. To, že ve finálovém klání skončila u diváků na poslední příčce, až tak zásadní není. Znamená to třeba jen to, že je hudba Půl dechu do měchu příliš náročná na první – a ještě k tomu povrchní – poslech. Důležité však je, že zatímco diváci tedy dali přednost jiným kapelám, mladé formace v čele se zpěvačkou Šárkou Pexovou si všiml mistr zvuku Honza Friedl a nabídl jí možnost natočit si u něj v AV Studiu ve Vyšším Brodě album. Nabídky více než velkorysé (leč v dějinách Zahrady nikoli ojedinělé) kapela samozřejmě využila, a to hned v srpnu 2009. O necelý rok později už svou desku – samozřejmě na Zahradě – oficiálně představila.  Půl dechu do měchu patří k té generaci českých kapel, které nikdy nepotřebovaly řešit, zda hrají folk, rock, nebo třeba jazz. Všechny zmíněné žánry v jejích písních existují ve vzácné symbióze a ještě občas přenechají prostor blues, latině nebo kultivovanému popu. Mimochodem právě dobrý pop je to, co mě při poslechu CD Otisky opakovaně napadá. Šárka jako zpěvačka své řemeslo zvládá na výbornou. Album je – zvlášť vzhledem k tomu, že jde o debut – profesionálně vyprodukované a zajímavě zaranžované. A texty nejsou hloupé, i když se v nich zpravidla nic zásadního neřeší. To vše k popu – nebereme-li jej jako pejorativum – patří. Na druhou stranu Půl dechu do měchu pop – zvlášť ten český, který bohužel nelze nevnímat s despektem – přesahují. Jejich skladby jsou rytmicky náročnější než průměrná rádiová produkce a mezi výraznými energickými pasážemi elektrických kytar, baskytary, saxofonu a bicích stále hraje důležitou roli i akustická kytara – ovšem spíše jazzová než folková. I když si Šárka Pexová většinu písní napsala sama (a dalo by se tedy s přivřením oka hovořit o písničkářce s doprovodnou kapelou), výjimky z tohoto pravidla představují příjemné zpestření. Skladba bubeníka a Šárčina muže Zdeňka Pexy O jedné story kočičí je vtipná svým slovníkem („Každý ví, že se nesluší / Hladit kočku od ocasu k záuší“), expresivnějšími vokály až výkřiky („kočičí rap“, jak stojí v bookletu) i malinko odlišným hudebním slovníkem (funkový rytmus). Zajímavou výpůjčku představuje skladba V rádiu hráli právě tohle blues, což jsou Šárčina slova na melodii ostravského bluesmana Pepy Streichla. A i když text na můj vkus obsahuje příliš mnoho gramatických rýmů (znám/mám, tulipánem/cizím pánem), pokyvuji uznale hlavou, protože se mladé zpěvačce a autorce podařilo napsat skutečně důvěryhodný – tedy dospělý – bluesový (či šansonový) příběh.  Ostatní Šárčiny texty moc nevyčnívají a spíše slouží písním, které stojí více na náladách než na epice. To ale neznamená, že bychom v nich nenašli zajímavé a originální nápady – velmi pěkná civilní miniatura je například píseň Na dně lžíce. Skladba R.E.M. má text ještě úspornější, ve volných verších. O poezii se autorka snaží i v písni Věž, avšak zde je abstrakce už možná malinko přes míru. Výsledek zní jako snaha po napodobení Dana Bárty, přičemž píseň hloubku Bártových textů postrádá. Přes drobné výhrady k textům opakuji, že po technické stránce je Šárka výborná zpěvačka, což dokládá i ve scatovaných pasážích, tedy tam, kde si vystačí beze slov. Hlas jako hudební nástroj si posluchač užije například v písních V plameni, Dešťovky nebo Na cestách. Poslední zmíněná mi mimochodem vzdáleně připomíná někdejší hit zpěvačky Glorie Gaynor I Will Survive, tedy píseň z doby, kdy Šárka Pexová ještě nebyla na světě. Ovšem troufnu si tvrdit, že hudba Půl dechu do měchu je zajímavější než většina disco produkce z konce 70. let. Mimo jiné i díky zajímavým bicím Zdeňka Pexy.