Michal Prokop už je zpěvákem jen okrajově – po období v politice se teď realizuje především jako moderátor v televizním baru Krasný ztráty. Ovšem na zpěv nezanevřel, zpívat vždycky uměl a občas si vyrazí v triu s Janem Hrubým a Lubošem Andrštem.

Luboš Andršt měl mezi kytaristy kdysi snad ještě výsadnější postavení než Prokop mezi zpěváky. Zejména v období jeho Blues bandu s Peterem Lipou na postu zpěváka šlo o lahůdku ceněnou publikem i odborníky. V současné době virtuosní kytarista už také s vlastními projekty moc koncertů nemá, ale nic nezapomněl.

A konečně Jan Hrubý je český rockový houslista číslo jedna – ať už po boku Mišíkově nebo s Kukulínem či v projektech, které si doma dělá pod svým jménem.

Toto trio se občas objeví na pódiu, zahraje si pro radost, nový repertoár prakticky netvoří, prostě si spokojeně zaimprovizuje v pár starých hitech, z nichž asi nejvděčněji jsou přijímány ty, které Prokop nahrál na svá stěžejní alba konce osmdesátých let. Indies nyní vydávají průřez takovým koncertem jako live nahrávku ze dvou koncertů ve Staré pekárně – klubu sídlícím v Brně pár metrů od vydavatelské firmy.

Protože jsem několikrát toto trio slyšel, byl jsem si vědom jejich silné i slabé stránky. Ta silná je nepochybně jak v individuálním mistrovství všech muzikantů, tak v radosti, se kterou hrají, a v souhře, která funguje na první náznak. Kupodivu se však taková síla dokáže změnit v slabost, když pánové (myslím, že zejména Luboš Andršt) nepoznají mez únosnou pro řadového posluchače a vytváří další a další variace a ornamenty, takže délka písní překročí únosnou mez.

Na albu je osm písniček a při celkové stopáži 56 minut je tedy na píseň sedm minut. To je poměrně dost, ale musím říci, že mi to nepřišlo naddimenzované, celkem příjemně písně plynuly, já se nenudil a vychutnával si místa předem připravená i ta, kde si troufnu odhadnout, že Hrubý a Andrštem se na pódiu vzájemně mírně překvapovali (Prokopova doprovodná kytara má státutvornou funkci, překvapení kolegům nestraží).

Album začíná skladbou Rain od famózního zpěváka a kytaristy Jose Feliciana s náznaky latiny, následuje pak trio písní s českými texty. Kraťoučká (5:20) Miss July od Skoumala a Šruta s výraznou pointou asi zapůsobí textově především na první poslech, Hrubého a Šrutova Bitva o Karlův most patří k pokladům z období slavné trilogie kolem Koleje Yestarday, stejně jako Blues o spolykanejch slovech – Prokopem zhudebněný Žáček, jehož ústřední slogan (až si pro mně přijdou...) si rád zahaleká fanda folkový i rockový.

Následuje nejdelší, téměř jedenáctiminutový I’m Your Hoochie Coochie Man, píseň, která Prokopa provází už od sedmdesátých let a kterou už také hrál kdekdo. Jenže ona to prostě je dobrá písnička, která navíc přímo vyzývá ke kontaktu s publikem. V netradičním sleeve note k desce, sestávajícím ze tří rozhovorů Jaroslava Riedla s trojicí interpretů, sám Prokop připouští, že i on se někdy diví, co všechno se při ní hraje.

Pokud mám přece jen pocit, že feeling nahrávky někde mírně klesne, pak je to v následné Ztracené myšlence (autoři Andršt, Zdeněk Rytíř), nejkratší (4:51) skladbě alba, která je sice kompozičně zajímavá, ale přece jen jí na můj vkus ve srovnání s ostatními chybí jednoznačný hitový tah na branku. I když nakonec se toho ve skladbě odehrává hudebně mnoho a ukáže Andršta i Hrubého v zajímavých polohách.

Jasný přímočarý tah má naopak Andrštova úprava lidovky Dobrú noc má milá, která asi rockerům vůbec dost učarovala. Závěr (dramaturgicky ovšem je závěrem Dobrú noc, toto je přídavek) pak patří další světové klasice, tentokrát skladbě Boom Boom z repertoáru Johna Lee Hookera.

Přiznám se, že jsem od desky očekával příjemnou pohodovou muziku a že výsledek byl o něco lepší, než jsem čekal. Nevím jestli to tak vyšlo přímo na koncertech nebo jestli se ušlechtilým řezem ze dvou koncertních verzí (a možná i střiháním uvnitř skladeb) povedlo vyhmátnout to nejzajímavější, co mezi třemi pány na pódiu vzniká, ale je to nahrané a může vás to docela potěšit.

Jiří moravský Brabec

HOME